01 - Prapodivné setkání
Pohodovou chůzí mířím k jedné z nejprestižnějších škol v Japonsku. Mám jenom jeden cíl… zabít. Na školní pozemky se propašuji ve své vlčí podobě, vzhledem k tomu že moje srst má černou barvu nemám potíže skrýt se ve stínech. Očima pátrám po tom jednom človíčkovi, o kterého mi jde… když v tom ho konečně uvidím. Sám pro sebe se ušklíbnu a tiše se vydám za ním. Zřejmě si mě všimne a zděšeně začne utíkat. V jejich rodinách pro ně musím být hotovou noční můrou. Zakleji a rozběhnu se za ním za školu, kde ho srazím k zemi a naberu opět podobu člověka. Tak vyděšený výraz jsem už dlouho neviděl… „Máš strach?“zavrním a za krk ho zvednu ze země s nebezpečným úšklebkem.
Jdu do školy. Je podzim, školní rok teprve začal, ale už celkem mrzne. Přitáhnu k sobě blíž kabát.
„Pitomá lezavá mlha.“ zamrmlám si pro sebe… Ruce, teď bezpečně zaražené hluboko v kapsách mám úplně prokřehlé. Bodejť by ne. Je taky půl sedmé ráno. Dnes jsem vstala dřív, abych si ještě ve škole stihla napsat úkoly a kouknout se na matiku, ze které píšem, protože jsem to včera nestihla…No jo, práce nepočká. Ale škola taky, spánek tedy musí počkat…
Z myšlenek mě vytrhne pohyb. Něco černého a chlupatého. Zastavím a kouknu se dotyčným směrem. Mé oči nic nevidí, ale vrozená zvědavost a zvídavost je silná. Aniž bych si to uvědomila rozejdu se oním směrem a postupně zrychluji…No, aspoň se zahřeju.
Doběhnu za školu, kde vidím dva kluky, jak se po sobě válejí. Černý a chlupatý ‚pohyb‘ nikde… Ten vyšší, větší a napohled silnější kluk toho malého zvedne za krk ze země. To už jsem u nich a můžu vidět děs ve tváří mého spolužáka (myslím že chodí o rok níž) a tvář zabijáka ve tváři toho násilníka. Evidentně si to užívá. To už ve mně všechno vře. Svou vysokou rychlost ještě zvýším a narazím do útočníka z boku celou svou vahou…V té chvíli mě nenapadne, že proti té hoře svalů a násilí zmůžu asi tolik, co plankton proti velrybě…
Když do mě něco vrazí zvědavě se podívám co to je, ale kde nic tu nic. Podívám se kousek níž, kde na mě vzhlíží nějaká malá a celkem naštvaně vyhlížející holka. I ta chvilková nepozornost, ovšem odvede svoje a kluk mi s křikem zdrhne. Popuzeně si odfrknu a znovu věnuji naštvaný pohled té dole. „Tak malá… a drzá…“řeknu a přitáhnu si ji k sobě. „Varuji tě slečinko, jestli jenom cekneš budeš litovat.“zavrčím jí těsně u obličeje, skoro jako vlk a pustím ji. Způsobila jenom potíže, nejenom že mi zdrhnul, ale taky si ji teď budu muset hlídat, aby nevypustila něco co nemá. Jasně bylo by pro mě snadné ji zabít, ale… k čemu by mi to bylo?
Sedím rozpláclá ve vlhké, studené trávě a nevěřícně vzhlížím k nebi, i když tam už dávno nic není. Opravdu mě vyděsil. Strachy se mi třásly kolena a byla jsem si jistá, že se aspoň čtvrt hodiny nezvednu. Začala jsem zhluboka a dlouze dýchat a děs začal střídat vztek…a taky bolest.
„Au!“ zazní spíš udiveně. Ten hromotluk a přetrhdílo mě pustil z té jeho gigantí výšky a já jsem spadla přímo na zadek. Ještě, že to s mou šikovností neodneslo i zápěstí. To bych musela na nějakou dobu pustit tréninky aikida a to se mi moc nechtělo…
Nakonec jsem se jakž takž psychicky i fyzicky srovnala. Sesbírala jsem ze země mě i mé věci, které se v zápalu boje (pokud je boj, když vás někdo zvedne ze země a pak zas pustí…) ocitly ve dvoumetrovém kruhu kolem mě a zrevidovala škody. Až na navlhlý sešit matematiky, který jsem držela v ruce, mokré oblečení a natlučený zadek jsem nic nenašla. Pořád to ale ve mě vřelo. Takový arogantní zmetek. Zbytek mé cesty do školy jsem brblavě nadávala na nespravedlnost světa a na vysoký lidi…
Pouze jsem se skryl a sledoval ji. Když mi zmizela ve škole prostě jsem vyšplhal na strom a usadil se u oken jejich třídy, ve slepém bodě aby mě nikdo neviděl. Potřeboval jsem se o ní trošku něco dozvědět. Získáním informací, jsem pověřil Graye, takže teď jsem mohl v klidu sedět a jenom čekat až mi to donese. „Tak se podívejme…“zamumlám jsem si pro sebe, když mi ukradenou složku konečně přinesl. Takže slečinka pochází z Dánska… to bych podle jejího vzhledu doopravdy netypoval, ale kdo by na druhou stranu mě typoval na syna z indiánské rodiny, že? Takže dále je na téhle škole díky svým schopnostem a ne penězům… No vypadá na celkem normální studentku střední školy, i když něco mi na ní nesedělo.
Angličtinu prostě nemám ráda, a taky nikdy nebudu…Tak tu tvrdnu s naraženým zadkem a umatlanými kalhoty a čekám, až mě zvonění vysvobodí z nejhorší a nejnudnější hodiny dne. Nejspíš marně, protože ručičky hodin si nejspíš usmysleli, že je bolí nohy a dají si voraz na cestě dnem. Dneska se to prostě táhne jako sopel. Celý den je dneska na houby. Podepřu si a tupě zírám na tabuli. Snažím se zaostřit na to co je tam napsaný a snažím se to i adekvátně okopírovat do sešitu, ale další marnost nad marnost. Pořád vidím ten obličej. Obličej plný vzteku, nenávisti a…bolesti? Nevím, nejsem si jistá, ale zajímalo by mě co ho vedlo k tomu, aby byl tak agresivní. Vždyť normální člověk k vám nebude cítit takovou hromadu vzteku.
„Normální člověk vás neshodí z pětimetrové výšky přímo na zadek a nevyhrožuje vám smrtí, že…“
„Slečno Regn, máte snad potřebu nám něco sdělit?“ ten hlas o nesnesitelné frekvenci se mi zabodl až hluboko do mozku. Asi jsem poslední větu řekla nahlas…
„Ne paní profesorko.“
„Dobře, tak si své připomínky, které se netýkají učiva, propříště nechávejte pro sebe…“
„Dobře paní profesorko.“
Ať už to utrpení skončí…
Trvá věčnost než skončí škola a ona se zvedne a jde pryč. Seskočím ze stromu a tak aby mě nikdo neviděl se rychle prosmýknu před školu, kde se lenošně opřu o sloup a čekám až vyjde. Vypadá to, že si mě vůbec nevšimla a tam jdu pomalu za ní než jí poklepu na rameno. „Řekla jsi něco?“zeptám se ledově zatímco ji držím za rameno, kdyby třeba tak náhodou měla tendence utíkat.
Ten idiot mě vystrašil téměř k smrti!!! Zjeví se tu jako duch a co pak čeká. No lekla jsem se strašně, povyskočila a otočila se rychle jak nikdy…u toho jsem vytáhla ruku a ohnala se. Trefila jsem do žeber a byla to teda pořádná řacha, až mě z toho brněla ruka. Přes všechny mé zábrany jsem cítila potěšení a zadostiučinění. Zaklonila jsem hlavu a znovu mě udivila jeho výška…Shlížel na mě jako mrakodrap… Ještě pořád jsem vydýchávala leknutí, u toho jsem si třela ruku – opravdu to byla celkem rána…
„Ne. Co bych měla říkat…a koho by to mělo zajímat – to mi prosím tedy pověz…“ Zazleně jsem zamžourala do výšky…už jen ten jeho postoj, pohled, tón mě vytáčely…
„A vůbec, pusť mě!!!“ cukla jsem sebou…
Trošku mám strach že si ublížila, když se po mě ohnala. Zatímco já skoro nic necítil ona si začala ruku mnout. „Nemá cenu do mě mlátit.“řeknu pobaveně. Prostě jsem nemohl odolat pobavenému tónu hlasu, když se tak moc snažila se bránit. Na její stížnost jsem ji pustil, snad je natolik chytrá že už pochopila, že útěkem nic nezlepší. „Nevím co ani komu by si to měla vykládat, ale ten kluk co mi zdrhnul to všude roztroubí a já pak budu mít problémy. Takže mi laskavě řekni… proč ses do toho vůbec motala? Nic ti do toho není. Je to pouze mezi mnou a jeho rodinou.“zavrčím už znovu nepřátelsky. Štvalo mě že zdrhnul, teď bude daleko těžší ho chytnout a zabít… no zabít už ne, ale chytnout ho ano. Nedivil bych se kdyby někam zalezl strachy.
„Proč jsem se do toho motala? Proč jsem se do toho motala?!!“ nevěřícně vyjeknu. Neuvěřitelné – on se mě na to opravdu ptá…asi je tupý…nebo přinejmenším natvrdlý.
„Ty se mě na to vážně ptáš?!! Ty přede mnou málem zavraždíš mého spolužáka a ptáš se mě, proč jsem se do toho motala?!! Jsi snad blázen? Utekl jsi z psychiatrické léčebny??!! teď už můj hlas nabírá trochu hysterický a nevěřícný tón…
“A vůbec, nesměj se mi…já si z tebe můžu udělat třeba boxovací pytel…" nesnáším, absolutně nesnáším, když ze mě má někdo legraci!!
Otráveně ji sleduji. Vypadá jako hysterka. „Ano proč ses do toho motala… sakra ani nevíš o co jde.“řeknu vztekle. „A můžu tě ujistit že z psychiatrické léčebny jsem vážně neutekl. Mám svoje důvody, který rozhodně nehodlám vykládat na potkání, a už vůbec ne holce, která si myslí že všechno ví nejlíp.“odseknu a podívám se jí zpříma do očí. „Boxovací pytel? Jseš si tím doopravdy jistá? Pravděpodobně by sis o mě zlámala všechny kosti.“odpovím zase pobaveně. Jenom ta představa jak do mě tady ta maličká mlátí, byla k popukání. „Máš namířeno domů?“zeptám se s tónem, který jasně naznačoval, že mě to vlastně vůbec nezajímá, ale potřeboval jsem vědět kde bydlí.
Rychle mění témata…a nálady…ale já se s ním nehodlám vybavovat. Ten jeho pohled je děsivý, ale v té nudné hodině angličtiny jsem si slíbila, že už mě nevyděsí…
„Tak popořadě. Za prvé – na psychiatrickou léčebnu se chováš, tak se mi nediv. Za druhé – nic takového si o sobě nemyslím a už vůbec po tobě nevyžaduji, abys mi vykládal tvou nepochybně zajímavou historii, ale ústa k lidskému životu by nezaškodila. Za třetí – ano boxovací pytel a ten tvůj potutelný úsměv si nech pro sebe. A nakonec za čtvrté – to tě vůbec nemusí zajímat kam já jdu – drž se ode mně dál!“ Poslední slova jsem dost vyrazila. Nechci být na nikoho hnusná, ale on mě štve jen svou podstatou.
Po mých slovech jsem se rázně otočila a vyrazila pryč…hned po dvou krocích jsem začala litovat toho, jak jsem se chovala…trošku.
Překvapeně se za ní dívám a musím se tomu začít smát. Takhle se ke mě už hodně dlouho nikdo nechoval, je to příjemná změna poznat někoho kdo si před vámi pustí pusu na špacír a je mu jedno co jsem zač. I když to ona neví co já jsem zač. ušklíbnu se bez problému ji doženu. „Slečinko neříkal jsem tak náhodou, že tě budu sledovat? Musí se ujistit, že tu svou pusinku necháš zavřenou.“ Chvíli jsem měl chuť ukázat jí, že takhle se mnou mluvit nebude, ale nějak jsem nenašel důvod, proč bych to měl udělat.
Ten veselý smích mě dožírá. Co smích – celý vodopád smíchu. Chápu, že si někdo při jeho velikosti nevystačí s pouhým uchechtnutím… A lítost mě přešla. Zatla jsem pěsti a můj krok je ze zřejmých důvodů najednou ráznější a nasupenější. Přes mé rychlé tempo mě dohnal bez problémů a teď se na mě tlemí – zřejmě dobře pobaven a oznamuje mi, že se pijavice jedna, nehodlá pustit. Tak to je vrchol. Rázně zastavím…
„Co si o sobě myslíš, ksakru! Připravuješ lidi o život a zbytku, kteří uniknou tvým spárům znepříjemňuješ život. Vrať se, odkud jsi přišel.“ dožraně vytrčím bradu a propaluju ho nesouhlasným- zamračeným pohledem…
Málem do ní vrazím když se tak znenadání zastaví a znovu sklidím její naštvaný výraz. „Já že jim beru životy?“zasyčím vztekle. „Nic nevíš nic. Lidé jsou zaslepení a zabíjejí bez mrknutí oka a já jsem tady ten špatnej?“pokouším se nepřijít o sebeovládání, ale tohle mě naštvalo. Potom se pouze hořce ušklíbnu. „Ano klidně se vrátím tam odkud jsem přišel, ale pochybuji, že po té vesnici kde jsem žil něco zbylo. Nejdřív všechny zabili, potom ji vypálili a teď tam nebudou ani ty trosky.“odseknu. V tu chvíli je mi jedno, že vlastně polovičně nebude chápat o co jde. Někdo jako ona mě nemůže pochopit.
Tolik zášti, tolik smutku. Co se proboha stalo. Zmatenost střídá soucit, soucit nevěřícnost a tu opět zmatení. Usadím se na soucitu, který se mísí s mírným naštváním. A hanbou.
„Já – promiň, nechtěla jsem být hrubá. Je možné, že nic nevím o důvodech tvého chování, ale ať se stalo cokoliv- není to důvod ke zlosti, která pokračuje smrtí. To nikam nevede. Odpouštět – odpouštět je božské.“ať mu tedy Bůh odpustí. Budu se řídit svou radou. Otočila jsem se a kráčela dál po cestě. Hlavu plnou myšlenek a srdce splašené…Koho jsem to vlastně potkala…
„To se říká, že odpouštět je božské a nebo taky lidské. Jenomže když vidíš umírat vlastní rodiče… zvládla bys odpustit a nechat jejich vrahy jen tak a doufat, že je potrestá spravedlnost?“zamumlám a stojím na místě. Momentálně nevím co bych měl dělat. Měl jsem vztek… na sebe, že jsem jí toho tolik řekl a možná i na ni, že po mě tak vyjela. Už jsem neměl náladu se s ní hádat a tak jsem se jako myš potichu vytratil a hned za prvním rohem se změnil na vlka a začal popocházet za ní, jako ubohý ztracený pes. Nechtěl jsem aby v ní vzbudilo podezření.
To poslední doopravdy řekl? Představovala jsem si to? Byl to jen vítr ve větvích, nebo zpověď nešťastného člověka? Nevím. Jsem unavená, ale domů se mi ještě nechce. Že bych se šla proletět…Je pátek.To není špatný nápad* a tak jsem vyrazila na své oblíbené místo. Celou dobu jsem měla takový zvláštní pocit – pořád jsem se musela otáčet. Asi paranoia, nebo únava. Když jsem tam dorazila pousmála jsem se a nálada se mi hned o něco zpravila…Takový přenádherný výhled – na moře a vítr mi češe vlasy. Zavřela jsem oči a vydala se moři vstříc…
Pochoduji za ní než se mi potvrdí fakt, že doopravdy není tak docela normální. „Hmm lítat vážně neumím.“zabručím a zavolám si k sobě Graye. „Sleduj ji a hlídej.“nakážu mu a on poslušně odletí. Já teď nemám nic na práci a tak se jdu podívat po tom exotovi, co mi ráno zdrhnul. Podle předpokladů sedí doma všude kolem samí ozbrojení chlapy… Že bych si zase jednou trošku zařádil? projede mi hlavou a v tu chvíli se rozhodnu riskovat. Ve vlčí podobě vlítnu mezi muže a střelba ne střelba se ženu do domu. Do jeho pokoje proskočím oknem a vrhnu se na něj. Zvládnu mu perfektně zmalovat zuby a drápy obličej a hruď, než zmizím jako pára nad hrncem s pouhým jedním postřelením pravé přední tlapy. Vrátím se na místo, kde jsem naposledy viděl tu holku a stulím se do klubíčka u zábradlí. Čekám jestli se vrátí oba nebo jenom Gray.