Povídky od Mizu

 „Hibana neumírej. Nesmíš zemřít! K čemu je mi mít moc nad samotnou smrtí když nezabráním, abys zemřela? Hibana! Jsi život. Ty nemůžeš zemřít.“

„Yujin to je v pořádku. Prostě nadešel můj čas. Ty bys to měl vědět nejlíp, že když nadejde, pro člověka ten správný čas tam zemře.“

„Ale ty nejsi člověk. Jsi život a já jsem smrt.“

„I my jsme lidi. I ty zemřeš, až nadejde tvůj čas. Můj nadešel právě teď.“

„Ne. Já nechci, abys zemřela. Potřebuji tě. Smrt nemůže existovat bez života.“

„Neboj. Objeví se někdo jiný, kdo mě zastane na mém místě. Yujin nezapomeň na mě.“ Poté se Habina Seimei (Jiskra Života) rozplynula v bílém světle. Yujin Shi (Přítel Smrti) klečel na zemi a nevěřícně civěl do prázdna, kde ještě před chvílí byla jeho životní partnerka. Od toho dne už uplynul jeden dlouhý rok a nový zástupce života se doposud neobjevil.

Hoshi Seimei (Hvězda Života)

„Je mi líto, ale nadešel tvůj čas. Musíš zemřít.“ Uslyšela jsem chlapecký hlas. Dostala jsem strach. Ne ani tak o sebe, ale spíš o tu malou holčičku, nad kterou se ten chlapec tyčil. V očích měla hrůzu a nebyla schopna pohybu.

„Přestaň!“vykřikla jsem a vyběhla ze svého úkrytu. Ani nevím, co mě k tomu přimělo, ale prostě jsem to udělala.

„Uhni! Nepleť se mi do cesty.“zavrčel chlapec. Na hlavě měl černou kápi, ale i tak jsem viděla jeho smutné červené oči a vlasy černé jako uhel.

„Neuhnu! Proč tu dívku chceš zabít? Co ti udělala? Určitě ještě nenadešel její čas zemřít. Cítím, že bude žít hooooodně dlouhý život.“Moc dobře nechápu odkud se ve mně všechna ta statečnost bere, ale za každou cenu jsem chtěla zachránit tu holčičku.

Yujin Shi

„Jak to můžeš vědět? Ty nedokážeš vidět v lidech plamen jejich života ani vycítit jak dlouho budou žít tak mi neříkej, co mám dělat.“ Vykřikl jsem na tu neznámou holku. Popravdě mě, ale zarazila. Chová se úplně stejně jako Hibina když jsem ji potkal poprvé. Ale co mě zarazilo ještě víc bylo to, že má pravdu. Plamen té holky opravdu ještě hoří a dlouho hořet bude. Otočil jsem se a beze slova odešel.

„Sakra. Od té doby co tu Hibana není, jsem úplně nemožnej.“pomyslel jsem si a nechal černý plášť zmizet v oblaku dýmu. Podíval jsem se zpět na dětské hřiště. Ta podivná holka pomohla té malé na nohy a vzala ji za ruku. Ani se na mě neohlédla a odešla spolu s ní.

„Jak se asi tak cítí? Nejspíš dobře když zachránila něčí život, ale zase když viděla pokus o vraždu… To nebyl pokus o vraždu. Jsem smrt. Mým úkolem je vodit lidi na onen svět.“

Hoshi Seimei

Odvedla jsem holčičku domů a sama zamířila do toho svého. Zajímalo by mě, co to bylo za kluka. Odemkla jsem si domovní dveře.

„Jsem doma!“nikdo mi, však neodpověděl.

„Mami? Tati? Lili?“ nikdo se, ale neozval.

„Překvapení!“ozvalo se ze všech stran, když jsem vešla do obývacího pokoje. Rozsvítili se světla a já uviděla plnou místnost lidí.

„Co to?“

„Dneska máš přeci šestnácté narozeniny. Všechno nejlepší Hoshi.“objala mě máma. Pravda. Dneska mám šestnáct. Ani jsem si to neuvědomila po tom incidentu s tím klukem.

„Tady máš dárky. Rozbal si je.“řekl táta a poodstoupil. Naskytl se mi výhled na kopu dárků. Pustila jsem se do rozbalování. Byl tam nový mobil, notebook, plno knížek, oblečení, velký obraz západu slunce a další obraz s měsícem v úplňku a plno dalších věcí. Celá oslava se vlekla až do půlnoci. Já jsem se, ale vytratila už o půl desáté. Přece jenom musím zítra do školy. Jsem prezidentkou studentské rady a musím se postarat o přivítání školy, která se k nám přijde podívat. Ředitel má vždycky blbý nápady a teď vymyslel tohle. Spíš má blbý nápady od doby co jsem se stala prezidentkou jako by mi schválně přidával, ví a víc práce. Lehla jsem do postele a vmžiku usnula.

„Ty jsi Hoshi Seimei?“ozval se dívčí hlas.

„Ano jsem. A ty jsi kdo?“

„Já jsem Hibana Seimei. Jsem bývalý strážce života.“

„Bývalý strážce života?“otázala jsem se. Znělo to dost prapodivně.

„Ano.“

„A co potřebuje někdo jako ty ode mě?“

„Ty se staneš novým strážcem života.“řekla a objevila se přede mnou. Byla překrásná. Měla červené vlasy a černé oči.

„Já?“

„Ano ty. Yujin potřebuje strážce života, protože smrt nemůže žít bez života.“ Usmála se.

„Yujin? To myslíš toho kluka, kterého jsem potkala na dětském hřišti?“

„Ano. Přesně toho. Jmenuje se Yujin Shi. Je strážcem smrti už tři roky. Já jsem byla strážce života, ale potom jsem zemřela. Trvalo mi celý rok, než jsem našla tu správnou osobu, která mě nahradí. Tebe.“řekla a položila mi ruku na čelo. Do mysli se mi nahrnulo plno informací.

„Dala jsem ti do mysli důležité informace. Teď už zbývá jen jediné…“nedořekla. Místo toho vzala moje ruce do těch svých a vložila do nich malý zlatý kamínek.

„Z tohohle malinkatého vajíčka se ti vyklube víla života. Pojmenuj ji, jak uznáš za vhodné. Bude ti dobrou rádkyní a přítelkyní.“po těchhle slovech zmizela.

„Počkej! Nic nechápu.“zakřičela jsem na ni.

„Časem to pochopíš. Nemáme už čas. Ve snech ubíhá čas daleko rychleji než v realitě.“ozval se její hlas za dálky. Opravdu měla pravdu. Začal mi drnčet budík. Mávla jsem rukou, abych ho umlčela a při tom mi z ruky vypadl zlatý kamínek. Teda pardón vajíčko. Opět jsem ho vzala do rukou. Rozzářil se a puknul. Místo něj mi v ruce seděla drobná víla.

„Takže to nebyl jen sen.“hlesla jsem.

„Ne nebyl. Nebo byl to sen, ale zařídila ho Hibana.“pronesla víla krásným zpěvavým hlasem. Měla nádherné fialové lehce průsvitné šaty. Její křídla byla zlatá. Barva jejich vlasů ladila světle fialovým odstínem k šatům a její velké tyrkysové oči na mě vzhlíželi. Potom roztáhla zlatá křídla a ladně se vznesla do vzduchu.

„Nemáš náhodou školu?“ zeptala se mě.

„Sakra.“vykřikla jsem a svižně si sbalila věci do školy, převlíkla se a vystřelila z baráku.

„Jak se jmenuješ?“ptala jsem se víly při běhu.

„Neříkala ti Hibana ať mě pojmenuješ? Vypadám takhle kvůli tobě tak mě i pojmenuj.“

„Dobře. Budu ti říkat Fairy.“

„To je pěkné.“rozzářila se.

„A ty víš…“

„Úplně všechno co víš ty plus to jak by ses měla chovat jako strážce života.“usmála se.

„Takže víš i o mé rodině nebo od kdy do kdy má školu?“

„Ano. Všechno. Jména tvých spolužáků, tvoje záliby, předměty co máš a nemáš ráda, oblíbená jídla, prostě všechno.“ujistila mě. Doběhly jsme naštěstí včas. Okamžitě jsem se pustila do příprav, které jsme včera nestihly. Stihly jsme to tak, tak, když přišli ti studenti z jiné školy. V čele všech studentů stál kluk, který mi někoho připomínal. Úplně jsem ztuhla, když jsem podle jeho očí poznala kdo to je. Byl to ten kluk ze včerejška. Ten, kterého Hinana nazvala strážcem smrti.