Povídky od Mizu

 „Prosím vás neviděl jste tady dívku s dlouhými hnědými vlasy a modrýma očima?“ Ptají se už asi hodinu každého na potkání. Jenomže nikdo Ame neviděl.

„Našla si ji?“zeptá se Aki, když po nějaké době opět narazí na Mizu. Ta jen zavrtí hlavou.

„Kde je Mori?“rozhlédne se kolem.

„Já myslela, že je s tebou.“řekne Aki a taky se rozhlédne.

„Ne. Poslala jsem ho za tebou.“zamítne to. Obě se po sobě podívají.

„Takže teď i Mori.“vydechnou bezmocně. Za sebou uslyší broukání, které jim až moc připomene to Ameino. Zprudka se otočí a vidí ji, jak se prochází po parku kolem fontány.

„Ame!“křiknou svorně a už jsou u ní. Mizu ji popadne do náruče a Aki se na ni káravě podívá.

„Tobě je asi jedno, že ses ztratila co?“vyhrkne na ni. Ame se na ni podívá jak na magora.

„Já jsem se, ale neztratila.“ohradí se a vymaní se z Mizuina pevného sevření.

„Ne vůbec. A kde si měla už asi před třemi hodinami být?“doráží na ni dál.

„V kavárně?“

„No ano. A kde jsi?“

„V parku?“

„Správně.“odfrkne si.

„Když já nevím kde ta kavárna je. Šla jsem tím směrem, ale potom jsem se ocitla u divadla Kyokai.“fňukne Ame. Mizu s Aki na ni vytřeští oči.

„Ame to divadlo je na opačné straně města.“řekne Mizu. Ame ztuhne. Potom se rozhlédne.

„Kde je Mori?“zeptá se, jako by jí před chvílí nevynadaly.

„Ztratil se.“

„Ale to není možné. Mori je elf. Nemůže se tak snadno ztratit.“zavrtí Ame hlavou a vydá se směrem, který ji zrovna napadl. Aki s Mizu ji s povzdechem následují.

„Ame tohle není les. A pro Moriho je to naprosto neznámé prostředí.“upozorní ji Aki. Ame mávne rukou a dál prochází městem sem a tam. Až po půl hodině to vzdá a posadí se na lavičku.

„Mori se ztratil.“posmutní.

„A co jsme ti celou dobu říkaly?“podiví se Aki. Mizu se vydala někam pryč. Ame sklopí hlavu.

„No tak vy dvě. Hlavy vzhůru. Mori je na světě.“šťouchne do nich Mizu. Obě se vyčítavě podívají na Moriho.

„Promiňte. Jaksi jsem šel za Aki, když mě za ní Mizu poslala, ale ve výloze jsem uviděl zajímavou knížku, a když jsem se od ní odtrhl nikde jste nebyly. Chvilku jsem se vás zase pokoušel najít, ale nikde nikdo, a tak jsem zalezl tam.“ukáže prstem na čajovnu, která je spojená s antikvariátem.

„Ta máš opravdu rád staré knihy co?“usměje se Ame, když mu skočí okolo krku. Mori se začervená a kývne,

„Tak pojďte vy dvě pohromy. Ať vás zase neztratíme.“popožene je Mizu.

„Sesuru, dávej na ně pozor.“pohladí Aki svého psa.

„Ty taky Kushi.“řekne Mizu. Oba na souhlas štěknou. Domů se dostanou bez úhony, kromě toho, že musí Ame neustále upravovat směr.

„Tak už jste zpátky? Myslel jsem, že tam pobudete déle.“přivítá je hned ve dveřích Mira.

„Byly bychom tam déle, kdyby se tihle dva nerozhodli, že se každou chvilkou ztratí.“vysvětlí Aki a všichni vlezou dovnitř.

„No je dobře, že jste tu. Pojďte, bude oběd.“usměje se a zavede je do jídelny. Sotva se stihly posadit, vešli dovnitř bytosti, které vypadali jako něco mezi normálním člověkem a elfem.

„Tohle jsou lifové. Jeden rodič člověk druhý elf. Rod elfů je bohužel moc hrdý, ni proti vám Mori, aby mezi sebe přijali normální lidi a ani lifi. Proto u elfů platí pravidlo, že jakmile se někdo zamiluje do člověka a nechce se své lásky vzdát, je vyhoštěn.“vysvětlí jim Arisu, když si všimne, jak si je přeměřují přemýšlivým pohledem.

„A není to nefér? Když se někdo opravdu zamiluje, tak je snad jedno do koho, ne? A já se taky zamilovala do Moriho a elfové mě neodsuzují.“podotkne Ame.

„Ne. Takhle je to v pořádku. Elfové mají svá vlastní pravidla, a pokud je chce někdo porušovat, musí odejít. S tím nic nenaděláte. A vy jste strážkyně. Elfové ani s vámi nic nenadělají. Jste něco jako vládkyně a na ty se pravidla nepojí.“pronesla jedna z lifů.

„Dobře, ale vy jste jejich děti. Nemůžete za to.“namítne nechápavě Aki.

„Sice je od vás pěkné, že to berete takhle, ale pravidla jsou pravidla. A jelikož mi v sobě máme lidskou krev tak bychom pravidla porušovali, kdybychom vešli na území elfů a přišli bychom o život. Nemyslíte, že je lepší žít mimo jejich lesy a žít, místo toho být s nimi a zemřít?“řekl zlatovlasý lif.

„Naši rodiče žijí spolu a šťastně, takže stejně jako my nemají důvod vracet se do vesnice, ale kdyby například nějaký elf, třeba i omylem zabil posvátné zvíře a poté ho vypověděli, raději by zůstal a nechal se zabít, nebo by se zabil sám. Jelikož my v sobě nemáme pouze elfí krev, ale i lidskou, nemáme takové nutkání jít za elfy a nechat se zabít, než žít od nich odděleně.“navázal na něj poslední z lifů.

„A dalším důvodem, proč vás elfové respektují je to, že neví, jako asi nikdo, kdo byly vaše matky. Vůbec to nemuseli být lidé.“vrátila se lifka k důvodům, proč elfům holky nevadí. Ty na ně zůstali jen nevěřícně zírat. Nikdy nepřemýšleli o tom, že by jejich matky nebyli lidé.

„To ne. Naše matky byli lidé!“řekla rázně Mizu.

„Setkali jste se někdy?“vyhrkl zlatovlasý lif. Holky neodpověděli. Měli pravdu. Nikdy se se svými rodiči nesetkali. Celý dosavadní život žili s adoptivní rodinou. Nemohli vědět nic o jejich rodičích.

„Omlouvám se. Trošku jsem na vás vyjel. To je tou elfí krví.“pokloní se lif.

„A abychom se představili. Já jsem Navi.“řekl černovlasý lif.

„Já Nagi.“představila se s poklonou lifka.

A tady tento drzý lif je Hina.“představila ho Nagi, když se k tomu sám neměl.

„Já nejsem drzý. Jen mi to vyklouzlo.“urazí se na oko Hina.

„Dobrá, dobrá vy tři. Hlavně se nezačněte hašteřit a nechte holky, ať se v klidu nají.“řekl Kazumi a tím ukončil jejich debatu. Lifové se poklonili a odešli. Holky se podívali na těstovinový salát.

„Mori zůstaneš na oběd?“zeptala se Mizu postávajícího elfa. Ten jako by se vzpamatoval a zakroutil hlavou.

„Ne, ne. Musím domů. Suiren na mě čeká s obědem.“řekl. Arisu mávl rukou a k Morimu přiletěl Haiiro.

„Vyprovodím vás, Mori-sama.“pokloní se a vyvede ho z jídelny. Teda hned po tom co se rozloučí s Ame.

„Vypadá to skvěle.“olízne se mlsně Ame, když se pohledem vrátí zpět k jídlu.

„To ano.“souhlasí Aki.

„A co vy? Vy nebudete jíst?“podívá se Mizu na první strážce.

„Mrtví jíst nepotřebují.“upozorní ji a odejdou. Holky se po sobě podívali a následně se hladově pustili do salátu. Bloudění po městě nebylo zrovna výživné. Po jídle se dobelhali do svých pokojů a to co uviděla Mizu na stole ji ani trochu nepotěšilo.

„Mizuhime-sama obstaral jsem vám vše, co dneska dělali ve škole. Prosím dodělejte si to, než půjdete spát. Máte toho spoustu.“řekl Aoshi a už byl pryč. Mizu zasténala.

„Co se děje?“vtrhla do pokoje Ame. Chvíli po ní pohodově došla i Aki. Mizu jen nešťastně zírala na hromadu sešitů. Aki se začala smát.

„Moc se nesměj. Taky bychom si to měli dodělat.“sjela ji Ame. Aki se dala na strategický ústup ovšem Ame ji vtáhla zpátky. Potom co si donesli svoje sešity, se do toho pustili. Ame se zapálením, Aki se zavírajícíma se očima a Mizu jako normální otrávený student. 4as od času je začali otravovat, buď Kane a nebo Kushi. Ovšem jen do té doby, než se Ame naštvala a vyhodila je za dveře. Mizu ji probodla vražedným pohledem a pak se vrátila k sešitu matematiky.

„Hotovo.“zajásala Ame když dopsala poslední slovo ve fyzice. Aki a Mizu ovšem nebyli ani v polovině. Ame si povzdechla a šla jim pomoct.

„Fuj. Už nikdy. Proč toho musí dělat tolik, když tam výjimečně nejsme?“začne prskat Aki a svalí se na podlahu.

„Tak to fakt netuším.“rozplácne se Mizu vedle ní. Hodiny jim prozradí, že už je půl jedné.

„A pak se diví že ponocujeme.“poznamená Ame. Všichni se zasmějí a se slovy dobré noci se rozejdou, každá do své postele.