Povídky od Mizu

 Ráno se holky probudili vcelku brzo, čemuž se divily. Většinou se první vzbudím Ame která si začne číst všechno, co jí padne pod ruku potom Mizu která započne s hodinovým buzením Aki která ne a ne opustit pohodlí postele. Ame se zvedla a se slovy že jde do koupelny, opustila místnost. Mizu se na posteli přetočila a žuchla na zem. Aki dostala záchvat smíchu.

„To jsi celá ty.“řekla mezi hlasitými výbuchy smíchu.

„Tss.“naoko se urazila, ale poté se taktéž rozesmála.

„Je to tady. Je to tady.“vlítla Ame zpět do místnosti a poskakovala radostí.

„Co?“zeptaly se holky svorně. Ame ukázala na svoje rameno, kde jí sídlil motýl. Vypadal tak opravdově a byl jen v její kůži.

„Ten je z té zelené perly.“vysvětlila, když se na ni nechápavě dívaly.

„U mě ještě nic.“řekla Mizu a vyškrábala se na postel.

„U mě taky ne.“přidala se Aki a posunula se, aby měla Mizu místo.

„Taky se dočkáte.“usmála se zářivě Ame a nespouštěla oči z motýla, který se momentálně nacházel na její dlani.

„To nám jako budou šmejdit po celém těle?“zeptala se Aki.

„Pravděpodobně jo.“smála se Mizu s pohledem upřeným na její obličej. Ame se na ní také podívala a rozesmála se, zatímco Aki nechápavě zamrkala.

„Teď už nic, ale před tím jsi toho orla měla na tváři a jako by tam zíval. No vypadalo to dost prapodivně.“vysvětlila jí a ukázala na její stehno. Aki sklonila hlavu a uviděla nádherného šedo-bílého orla.

„Vau.“vydechla překvapeně. Orel vypadal stejně překvapeně jako ona zatímco Amenin motýl vesele poletoval a vyzařovala z něj radost.

„Zřejmě budou odrážet naše emoce.“zauvažovala Mizu nahlas. Ame s Aki se po sobě podívaly.

„Už tě k Arisuovi nepustíme.“rozhodnou.

„Co? Proč?“zeptá se Mizu.

„Noo protože se začínáš chovat mooc rozumně a to se nám nelíbí.“řekne Ame.

„Jo máme radši tu praštěnou Mizu-chin kterou známe a ne tuhle přechytralou osůbku.“přidá se k ní Aki. Mizu se na ně dotčeně podívá než je Akinina máma zavolá na snídani. Dali si kefírovou buchtu a vyrazily ven.

„Stejně je to skvělý pocit když jsem zjistila, že jsme příbuzné. Jsme jako sestry.“zářila Ame a pořád se kochala pohledem na svého stejně šťastného pestrobarevného motýla.

„To jo, ale jak řekl Mira pra-blablabla příbuzné.“zasmála se Aki.

„Koukejte.“ukázala Mizu na polo spálenou květinu. Všechny tři znejistěly. Tohle by znamenalo, že je někde blízko Natsu jinak to není možné.

„Takže se potkáváme.“ozval se hlas chlapce, který znenadání stál před nimi. Všechny tři zvedly hlavu a setkaly se s pohledem červených očí, do kterých spadaly bílé vlasy která na konci přecházely taktéž do červena.

„Natsu.“hlesla Mizu. Aki s Ame se na ni znepokojeně podívaly. Nikdo nečekal, že se objeví tak brzo.

„Mizu jdi od nich. Pojď se mnou. Nechci ti ublížit.“pronesl naléhavě. Holky se celkem obávaly že Mizu půjde. Ovšem to se v ní spletly.

„Ne! A ty na mě nemluv, nechci od tebe nic slyšet.“pronesla odhodlaně a po tvářích jí skanuly slzy. Natsu smutně sklonil oči a vyslal na holky jiskry rozžhavené tak že sálaly na několik metrů. Aki nějak automaticky pomyslela na větrné tornádo. Jiskry vlítly přímo do něho, ovšem vítr je jen rozdmýchal a ony vzplanuly. Naštěstí se však otočili a letěly i s tornádem na Natsua. Aki tenhle jediný obraný manévr dost vyčerpal. Ame využila Natsuovi nepozornosti když se zbavoval tornáda a obmotala mu nohy silnými kořeny vedlejšího stromu.

„Mizu pojď rychle pryč.“chytla kamarádku za ruku a snažila se jí odtáhnout pryč. Mizu se ovšem nehla z místa. Ne nadarmo chodila do krasojízdy na kole a neměla strýce u cizinecké policie. Díky tomu měla sílu v rukách i nohou.

„Myslíš to vážně? Opravdu se nás pokusíš zabít?“zeptala se ledově chlapce před sebou. Holkám z tónu jejího hlasu zamrazilo.

„Není to tak že bych chtěl, ale rozhodně se nenechám zabít.“odpověděl Natsu.

„V tom případě jsi můj nepřítel.“řekla a její perla na krku praskla. Vyklubal se z ní modrý drak s nádechem do nachova. Poté všichni čtyři orel, motýl, drak a Natsuův pták začali zářit na znamení probuzení všech nových strážců a holky díky záři která Natsua na čas oslepila, mohly utéct. Doběhly na nějakou mýtinku, která byla dokonale skryta.

„Teď by to chtělo nějakého učitele.“povzdechla si Ame a natáhla se do trávy. Aki zahučela vedle ní a Mizu si pouze klekla a posadila se na paty.

„Tak mě tak napadlo, proč jsme moc zdědili až teď? Přece jenom Natsu ji má už dva roky.“nadhodila.

„Muselo by to znamenat, že zemřely naši předchůdci a podle toho co říkali první strážci tak moc dědí nejmladší člen rodiny, jenomže já nemám nikoho. Jsem adoptovaná. Jedině tak můj otec, který by měl někde žít, ale nikdy jsem ho neviděla.“rozvíjela dál svoje úvahy.

„Mizu STOP.“zarazila ji Aki s rukama na hlavě.

„Je toho teď moc. Nejspíš se dozvíme, co se stalo, až na to bude čas. Nelam si s tím hlavu a nám taky ne.“usměje se na ni. Mizu kývne a po kolenou dojde k nedalekému kraji mýtiny, kde začne něco dělat. Ame s Aki podle modré záře usoudí, že ví, co tam dělá, usmějí se na sebe a Ame se odebere do opačného rohu než Mizu. Aki zůstane uprostřed paloučku. Strávili tam tak dvě hodiny, kdy jejich dalo by se říct ‚trénink‘ ukončila Ame. Vstala a podívala se, co stihla udělat. Měla tam nápis Ame z růží všude možně rozkvetlé kopretiny a s jednou si vyhrála tak že každý okvětní lístek zabarvila do jiné barvy a s další že měl každý jiný odstín stejné barvy. Kolem voněla levandule, ze které upletla tři věnečky. Jeden z nich trůnil na hlavě jí a s dalším mířila k Aki. Okolo té byla slehlá tráva a pohrávala si s malým tornádem, které nechala ladně rozplynout ve chvíli kdy jí Ame položila na hlavu věneček.

„Děkuji.“usmála se a vydaly se k Mizu. Ta seděla u malé krásné a čiré tůňky, která tam rozhodně nebyla. Vedle ní ležela hromádka zmrzlých kapiček vody, které se třpytili a o kousek dál ležel také z ledu vyrobený drak, orel a motýl. Teď si hrála s vyráběním nějakého ptáka.

„Fénix?“zeptala se Ame. Mizu sebou trhla a skoro hotový pták jí spadl do jezírka.

„Jo. Měl to být fénix.“

„Proč?“otázala se Aki a od Ame si vzala poslední věneček, který dala Mizu na hlavu.

„Natsu.“řekla prostě Mizu. Obě pochopily. I ony si všimly, že na Natsuově krku sídlil nádherný fénix, který byl ovšem poněkud povadlý smutkem.

„Tady máte.“podala jim orla a motýla.

„Neměly by se rozpustit. Zkoušela jsem to dost dlouho.“ukázala na hromádku kapiček.

„Jsou nádherní. Děkuji.“poděkovala Ame.

„Jo děkuji.“kývla Aki.

„Ta levandule co tu voní?“zbystřila Mizu.

„Máš ji na hlavě. Upletla jsem věnečky.“vysvětlila Ame. Mizu se vděčně usmála. Potom se beze slova zvedla a všechny vyrazily pryč. Ame se ještě ohlédla a na jezírku udělala nádherný leknín. Mizu se pousmála.

„Stavíme se ještě na pláži?“zeptala se Aki. Na to aby šli domů bylo ještě brzo a tak obě kývly. Když tam došly, překvapil je velký počet lidí ale hlavně policistů hasičů záchranářů a lidí v bílých pláštích. Doběhly až k černobílé pásce, která měla lidem naznačit, že za ni nemají chodit. Viděly, jak se z moře kouří.

„Co se to tady k čertu děje?“zeptala se Aki. Ame zavrtěla hlavou.

„Láva. Do moře se dostává láva.“hlesla Mizu.