Povídky od Mizu

 ANGEL

„Angel, je čas vstávat, drahoušku.“

„Jo, jo. Hned to bude Katy.“

Ve světě lidí žiji už 15 let. Vlastně není to tak dlouho, co jsem oslavila své patnácté narozeniny. Katy je žena, která se mě ujala, když mě poslali na Zemi mezi lidi. Ani přesně nevím, jak jsem se všechno o andělech a dalších světech dozvěděla. Nejspíš andělský instinkt.

„Angel snídaně je na stole! A přijdeš pozdě do školy, jestli si nepospíšíš.“znovu se ozval hlas Katy.

„Vždyť už jdu!“zahučím a seběhnu dlouhé schody dolů do kuchyně.

„A vůbec, jsou prázdniny, takže školu ani stihnout nemusím. Na to mě nenapálíš.“obořím se na ni, když se usadím za stůl. Katy se mírně zasměje a položí, přede mně talíř plný míchaných vajíček a k tomu dva opečené tousty. Katy pracuje jako kuchařka u jedné hodně bohaté rodiny v Japonsku. Katy se s nimi zná nejspíš již dlouho, protože zdvořilosti tu jsou až na posledním místě. Alespoň pokud jde o mě a o Katy. Všichni mě berou jako součást rodiny, až na jejich syna Rikiho. Ten mě naprosto nenávidí, i když se mnou už patnáct let vyrůstá. Zatímco jsem snídala, přišel do kuchyně sluha Hishimi pro snídani pánům domu.

„Odnesla bych to.“zamumlám s plnou pusou. Hishi, jak mu říkám, se na mě otočil.

„Ano a do té doby by umřeli hladem. Nezapomeň na Kuro a Blacka.“napomene mě a už je pryč. Kuro a Black jsou nádherní černí vlčáci. Potichu nadhodím něco ve stylu, že Rikimu by smrt hladem rozhodně neuškodila. Katy nechápavě zavrtí hlavou. Rychle dojím zbytek své vydatné snídaně, zvednu se, podám Katy talíř s příborem a jdu do komory vedle kuchyně pro granule. S těmi se vydám ven, kde mě radostně přivítají dvě velké černé koule. Hned co se z pod nich dostanu, protože mě povalili na zem a jazyky zaútočili na můj obličej, jim nasypu do misek a ještě vyměním vodu.

„Moo, to musím mít každý den psí hygienu?“zeptám se jich, když se na mě po jídle spokojeně podívají a olíznou se. V očích se jim zračí škodolibý souhlas.

„Zase si povídáš s těmi bestiemi?“ozve se za mnou panovačný hlas. Otočím se a uvidím Rikiho jak schází schodky od domovních dveří. Neodpovím mu. Nestojí mi za to. Black zavrčí a Kuro se v očích mihne něco jako „ještě jednou se opovaž nazvat nás bestiemi a ukousnu ti zadek“. Musím se zasmát. Dokážu se zvířaty komunikovat celkem dobře. Vždycky uhádnu na co zrovna myslí. Riki se otočí a uteče. Má ze psů strach. Když nám bylo šest, dovezli jeho rodiče malou čivavu. Nebyla zlá. Bohužel náš milí Riki ji tahal za uši a za ocas a vůbec se k ní choval nepříčetně. No a čivava toho jednoho krásného dne měla už plné zuby a dost ho dokousala a podrápala. Po tom incidentu jsme ji museli dát pryč, protože pokaždé když viděla Rikiho tak po něm vystartovala. Poté už tady žádné zvíře nebylo. Teda kromě toulavých co si chodili pro něco k jídlu. Až před dvěma lety jsem z řeky vytáhla kňučící krabici a v ní byly tři černá štěňata. Rikiho rodiče souhlasili, že si je můžu nechat. Jeden z nich zemřel po pár dnech, ale druzí dva se vzpamatovali a tak jsem se dostala ke Kuro a Blackovi. Riki se raději vyhýbá už všem psům. Ze zamyšlení mě vytrhl hlas Katy.

„Angel!“

„Hned jsem tam!“odpovím a rozloučím se s mými dvěmi černými třeštidly.  Nemusím dojít ani do kuchyně, Katy stojí na chodbě.

„Yukina po tobě něco chce.“oznámí mi a zaleze. Zmateně zamrkám a vydám se k její ložnici. Yukina je matka Rikiho. Zaklepu a je mi dovoleno vstoupit.

„Omluv mě. Copak po mě potřebuješ?“zeptám se. Yukina se na mě láskyplně podívá a rukou mi pokyne, ať se posadím k ní na postel. Učiním tak.

„Víš Ange v Americe nastali problémy. Rikiho dědeček, otec Rikua zemřel. Musíme tam jet. Nevím na jak dlouho, ale minimálně na dva roky určitě. Nevím, co všechno bude třeba zařídit.“povzdechne si. Rikuo je otec Rikiho. Je to napůl Američan. Jeho otec si vzal Japonku.

„A co já s tím?“zeptám se podezíravě. Mám dojem, že se mi to nebude ani trošku líbit.

„Potřebuji, abys to řekla Rikimu až s Rikuem odjedeme.“ Otráveně se na ni podívám.

„No tak Ange. Pokud mu to řeknu já nebo jeho otec tak to dopadne tak, že odjede s námi a to nechceme. Když už budeme pryč tak se s tím srovná a zvlášť, když mu to povíš ty.“podívá se na mě prosebně. Její slova mě zaskočí.

„Proč by to měl vzít lépe, když to uslyší ode mě?!“ Yukina po mě hodí významným pohledem, jako by něco věděla, ale v zápětí se zvedne a odejde z pokoje.

„Počkej. Kdy jede…“nedokončím otázku, protože mě přeruší Hishiho hlas.

„Vaše auto už je připravené.“pokloní se před Yukinou. Vytřeštím oči. To mi to taky nemohla říct dřív? Nevzmůžu se ani na další protesty a je pryč.

„Spoléháme na tebe Angel.“projde kolem mě Rikuo a poplácá po rameni.

„Chudáčku. Nechtěl bych být v tvé kůži.“polituje mě Hishi.

„No tak to díky.“zavrčím. Hishi se zasměje.

„Nemáš vůbec zač.“ Šlehnu po něm naštvaným pohledem a rázně odejdu do kuchyně.

„Copak se děje?“zeptá se mě Katy. Probodnu ji pohledem. Provinile sebou cukne. Mě jen tak neobelstí.

„Ještě se ptej. Věděla si o tom stejně dobře jako všichni ostatní kromě mě a ještě Rikiho, samozřejmě.“ Katy si povzdechne a posadí se ke mně.

„No dobře, ale nevím to zas tak dlouho. Jen asi tak týden.“řekla, což mě ovšem moc nepotěšilo.

„Jdu ven.“oznámím po chvíli napjatého ticha. Sednu si na zahradní lavičku. Pod nohy mi lehnou vlčáci. Podrbu je a zahledím se do nebe. ‚Jak to mám Rikimu říct?‘začnu přemýšlet. Ovšem nemám na to dlouhou dobu, protože Riki je během tři čtvrtě hodinky u mě a už se na rodiče vyptává.

„Oni ti to neřekli?“zeptám se. Rozhodla jsem se hrát blbou. Riki se na mě nechápavě podíval.

„A co jako?“

„No je to skoro hodina, co odjeli na letiště a odletěli do Ameriky Nejspíš na dva roky.“oznámím mu a čekám na jeho reakci.

„Cože? A proč mě nechali tady a nic mi neřekli?“začne šílet.

„Nechtěli, abys někam jezdil. Chtějí, abys dokončil školu tady. Konec konců je to poslední rok na nižší střední.“

„Ale proč na dva roky? Co já tu teď budu dělat?“

„Riki je ti už 15. Nemůžeš se na rodiče vázat pořád. To s nimi chceš být až do smrti? Pochop, že ti tímto také dávají prostor. Máš jejich plnou důvěru, tak ji skus využít a přestaň šílet jako malé dítě, které se probudilo v neznámém prostředí a nikde nevidí maminku.“vyjedu na něj, vstanu a odejdu. Nemám náladu se s ním hádat. Po tomhle rozhovoru se mnou Riki nepromluvil jediné slovo. To mu vydrželo celé dva týdny, které zbývaly do konce prázdnin.

„No tak Angel…“utěšovala mě Katy, když si mě první školní den ráno pořádně prohlídla.

„…prostě si Rikiho nevšímej.“

„A jak to mám asi tak udělat? To mi taky poradíš? Ještě k tomu skončili prázdniny a ve škole to bude daleko horší. Co proti mně sakra má?“

„Jenom žárlí. Ty jsi pěkná holka, chytrá a ve škole si za idol.“řekne a hřebenem mi prohrábne moje dlouhé modré vlasy. Dosahují mi až kousek pod zadek a nikdy nevím co s nimi. Nakonec mi Katy udělala dva drdoly. Pohlédnu na sebe do zrcadla. Modré vlasy v drdolech a k tomu prapodivné, velké, fialové oči. Chvíli se na sebe jen koukám a následně vlasy opět rozpustím. Katy se zasměje.

„Ty je vážně nedokážeš nosit jinak než rozpuštěné, co?“

„To vadí?“zeptám se a naklušu do kuchyně, kde na stole už leží snídaně. Sotva si k ní sednu, vejde řidič.

„Angel musíme jet, jinak nestihnete školu.“řekl omluvně, když si všiml mé nedotknuté snídaně. Poklesnou mi ramena, vezmu si od Katy oběd a jdu za ním. Riki už sedí v autě, a když nasednu, podívá se na mě s výrazem „No konečně jsi došla.“ Aniž bych se tím nějak zaobírala, posadím se naproti němu a nevšímám si ho stejně jako on mě. Jakmile jsme dojeli Riki vystoupil a zamířil za svými nejlepšími kamarády. Všechny holky hned zrudnou a začnou si mezi sebou vzrušeně něco šuškat. Rozloučím se s řidičem a také vystoupím. Okamžitě se na mě upřou pohledy všech přítomných a nastane ticho. Já ovšem hledám své tři nejlepší kamarády, které najdu, jak postávají u brány. Rychle dojdu k nim a ticho přeruším tím, že je pozdravím.

„Ahoj lidi.“usměji se. Všichni si začnou opět povídat a mně se uleví. Nemám tuhle pozornost ráda a ještě víc nesnáším, když se studenti téhle školy začnou sázet, kdo bude u zkoušek lepší, jestli já nebo Riki. Vždycky obsadíme první dvě příčky. Proč zrovna já a on musíme být ti nejchytřejší a zároveň idoly? Já nechci.

„Hoj An.“pozdraví mě Ruka.

„Dlouho jsme se neviděli.“řekne Hotaru a obejme mě.

„An! Mě se ták stýskalo.“vykřikne Byuty a skočí na mě. Pověsí se mi na krk a zamrká na mě očima růžové barvy. Nejsem jediná kdo má divné oči. Popravdě jenom Hotaru má oči normální. Něco mezi modrou a zelenou taková tmavší tyrkysová, protože Ruka má oči tak světle modré až se jejich barva prolíná se stříbrnou.

„No tak Byuty, nech ji přece vydechnout.“směje se Ruka.

„Taky tě ráda vidím Byu. I vás.“přelétnu je pohledem. Všichni čtyři se z nevysvětlitelného důvodu začneme smát. V zádech ucítím něčí pohled, a když se otočím, uvidím Rikiho jak na nás zlostně zahlíží. Potom se nasupeně otočí a odkráčí se skupinkou holek za patami. Otočím se zpátky a jdeme k rozdělovací tabuli, abychom věděli, ve které jsme třídě. Naše škola rozděluje třídy podle znalostí. Na konci každého školního roku píšeme takzvaný ‚Rozdělovací test‘ a musíme dosáhnout určitého počtu bodů a procent, abychom se dostali do určité třídy. V té nejlepší třídě jsou studenti, kteří dosáhli hodnocení 100% a více, na třídu hned pod ní potřebujete 70-99%, další třída je v rozmezí 40-69% a pokud máte méně, jak 40% dostanete se do té nejhorší třídy, která toho má přes školní rok opravdu co dělat. Čím lepší třída, tím méně učení, protože to již umíte na rozdíl od tříd pod vámi. Dojdeme k tabuli a s radostí zjistíme, že jsme všichni opět v první třídě. Výsledky tam napsané nejsou. Každý rok jsme byli já, Byu, Hotaru, Ruka a bohužel i Riki ve stejné třídě. Až na ten minulí. To byla Byu hodně nemocná a dostala se do druhé třídy. Mysleli jsme, že s toho zešílí. Každičkou přestávku byla s námi a na hodinu ji kolikrát museli dotáhnout. Ruka, Hotaru a Byu se vydají do třídy, která byla na tabuli napsaná, zatímco já hledám jméno Rikiho.

„An?“zastaví se a tázavě na mě pohlédnou.

„Jen chci zjistit ve, které třídě je Riki. Jděte, potkáme se ve třídě.“vysvětlím a mávnu rukou směrem ke škole. Poslechnou mě a já se vrátím k tabuli.

„Tady, tady, Riki Silver, druhá třída?“zírám na to jako vyoraná myš. Riki ten svůj test nenapsal na 115%, jak měl ve zvyku? Tak to se divím. Zavrtím hlavou a namířím si to do třídy. Sotva se posadím, začne zvonit. Sedím v předposlední lavici u okna, za mnou sedí Hotaru, přede mnou Byuty a ve vedlejší řadě hned vedle mě Ruka. Učitel přejel třídu pohledem. Je nás tu pouze 7 a všichni jsou to pohodoví lidé což jsem ráda. Jsou tu dvojčata Yimurovi a potom kluk co byl vždy předsedou třídy, protože já jsem to odmítla Himeji Gou. Vždycky mě tím, že tu funkci přijal pomohl.

„Takže teď vám oznámím vše co budete potřebovat vědět, ovšem začneme jednou nepodstatnou věcí, a to tou, jak jste dopadli při testech. Jak asi víte všichni jste dosáhli minimálně 100%. Začneme odspodu. Šestá slečna Kazame Byuty se 101%, pátí jsou pan Yimura Fuki se 105% a pan Yimura Fumi taktéž se 105%, čtvrté místo obsadil pan Minami Ruka, který získal 108%, třetí místo je slečna Kiramura Hotaru se 111%, druhé místo…“na chvíli se odmlčel a napil se. Potom se na nás podíval a spiklenecky mrknul. Chce nás napínat.

„…no dobrá. Druhé místo pan Himeji Gou, který dosáhl 115% a jako obvykle první místo patří slečně Roxi Angel, která utekla na 127%.“usměje se.

„A kolik byl celkový počet procent, kterých jsme mohli dosáhnout?“zeptal se Gou. Učitel nakoukl do papírů.

„150%. Všichni máte ještě co dělat abyste dosáhly plného počtu.“oznámil.

„Kolik měl Riki?“zeptám se. Učitel opět zašmátrá v papírech.

„88%. Nevím co u toho testu dělal, nejspíš spal.“ Celý zbytek vyučování proběhl v klidu, kdy nám učitel vysvětloval co budeme nadcházející rok dělat. Na konci poslední hodiny nám ještě dá rozvrhy. Když nasednu do auta řidič mi oznámí, že Riki skončil už před hodinou a už je doma. Pokrčím rameny, zavrtá se do sedadla a jede se domů. Jakmile se doma převléknu Katy mě vyhodí ať jdu vyvenči vlčáky a dám jim najíst. Potom si zalezu do pokoje a prostuduji rozvrh, co jsme dostali. Kolem šesté hodiny mě Katy zavolala na večeři. Najím se a jdu odnést jídlo Rikimu, který odmítl jíst s námi nebo sám u velkého stolu, kde jídá s rodiči. Zaklepu a vejdu. Riki sedí na posteli a vypadá dost sklesle.

„Děje se něco?“zeptám se a položím mu jídlo na stůl.

„Co?“zvedl hlavu. Takhle se v životě nechoval. Alespoň ne přede mnou.

„Co by se mělo dít? Jen mám hlad. Co ti tak dlouho trvalo?“zavrčí. Ten chvilkoví pocit, že by se mi mohl svěřit byl v tu ránu pryč.

„Tak promiň no. Kdybys jedl s nám měl bys to už dávno.“ A s těmihle slovy za sebou prásknu dveřmi jeho pokoje.

„Tak co škola?“posadí se v kuchyni Katy naproti mně. Jen zamručím.

„Zase jste všichni pohromadě?“

„Ne. Riki je v jiné třídě.“

„Aha. Tak to by vysvětlovalo, proč je tak skleslý.“kývne. Nechápavě na ni vytřeštím oči.

„No víš Riki s tebou není ve třídě a to ho štve. Pokud někoho máme rádi, uvědomíme si to až ve chvíli kdy o něj přijdeme.“vysvětlila s úsměvem.

„To jako, že mě má Riki rád?“

„Přesně tak Angel. Co se škádlívá, to se rádo mívá.“

„Tak to teda ne. V žádném případě.“odporuji. Katy si povzdechne.

„Něco ti povím. Když jsem byla tak stará jako ty, potkala jsem v nové škole ve městě kam jsme se přestěhovali kluka. Jmenoval se Josh a byl z Ameriky stejně jako otec Rikiho. Josh se s Rikuem přátelil, jelikož se znali z Ameriky.“začala vyprávět. Byla jsem potichu. Katy o své minulosti nikdy nemluvila a hlavně nechtěla.

„Josh byl u dívek velice oblíbený. Nevím proč si vybral zrovna mě, ale nenechal mě chvíli na pokoji a pořád mě něčím vytáčel. Tak to bylo celou nižší střední. Ovšem potom jsme šli na střední. Já a Rikuo jsme se dostali na stejnou, ovšem Josh šel jinam. Teprve tehdy mi došlo jak strašně mi chybí, a to i přes to jak mě štval. Prostě jsem se do něj i přes to všechno zamilovala. Jenomže lásky k němu jsem si všimla příliš pozdě. Už byl pryč. Ve třetím ročníku se Rikuo dal dohromady s Yukino. Hned po škole se ti dva vzali a rok na to se narodil Riki. Hned po svatbě mě Rikuo zaměstnal u sebe jako kuchařku. Když se oslavovalo Rikiho narození opět jsem se setkala s Joshem. Už ani nevím jak se to seběhlo, ale po půl roce jsme měli svatbu my dva. Pomáhal mi v kuchyni. Byl to skvělý kuchař. Po asi 4 měsících se vrátil domů s tebou v náruči se slovy, že tě našel. Stala se z tebe naše dcera do doby než ti byly čtyři.“potom se zarazila a po tvářích jí stekly slzy.

„Když ti byly čtyři tak, tak…“vzlykala.

„Nemusíš mi to říkat.“začnu ji uklidňovat. Jen zakroutí hlavou.

„Měla bys to vědět. Tenkrát s tebou byl Josh na hřišti a napadl vás tam nějaký maniak se zbraní…no a potom…zkrátka sem přijela policie a oznámila mi že je Josh mrtvý. Zemřel okamžitě na místě. Podle svědků chtěl ten chlap zabít tebe, ale Josh mu skočil do rány. Opravdu netuším proč tě chtěl zabít, ale…“ To jsem ji ovšem přerušila a vyšla z kuchyně. Zdrceně jsem se opřela o dveře a neubránila se slzám. ‚Takže ten sen, který tak často mívám o mladém pohledném muži jak si na hřišti hraje s malou holčičkou nebyl sen? To se opravdu stalo?‘zamumlám a mimoděk stisknu ruce v pěst.

„Co se děje?“zeptá se vyděšeně Riki, který jde zrovna okolo.

„Slyšel jsi někdy něco o Joshovi? Manželovi Katy?“zeptala jsem se ho přiškrceně.

„Jen tolik, že když nám byli čtyři roky tak zemřel.“pak se zarazil a po chvíli se zeptal.

„Copak ty jsi o svém otci nic nevěděla?“ Tahle věta mě dost zarazila. Riki snad nic neví? Že by nevěděl, že mě našli?

„Riki, Josh ani Katy nejsou moji praví rodiče.“

„Cože? Co tím myslíš An?“podiví se, Vypadá opravdu zaraženě.

„Tys o tom nic nevěděl? Nikdy ti nikdo neřekl, že mě Josh našel, když jsem byla mimino, a že od té doby žiju tady?“ Riki na mě zůstal pouze nevěřícně zírat.

„To nemůžeš myslet vážně?“vydoloval ze sebe pomalu a potichu.

„Ale ano. Bohužel je to pravda. A pokud jde o to co se stalo Joshovi…“a řekla jsem mu vše co jsem se právě sama dozvěděla. Riki vypadal, že mi nevěří ani slovo. Nebo spíš, že mi ho ani nechce věřit.

„Myslíš to vážně?“ Bezmocně kývnu a odejdu do svého pokoje, kde padnu na postel a s výčitkami svědomí a slzami v očích usnu.