Povídky od Mizu

 "Nenávidím tě."oznámila stříbrnovlasá dívka osobě před ní.

"To říkáš ty mě?"ušklíbla se dívka se zlatými vlasy vlajícími ve větru. Za oběma sedmnáctiletými dědičkami stála celá armáda jejich rodů. Stačilo jen mávnutí rukou a válka propukla.

 -----------------------------------------------------

Zprudka se posadím na posteli a bez rozmyslu z ní vyletím a jdu se obléct. Dnes se narodily dcery obou dvou největších rodů v Ethianu. Nejdřív jdu k hradu Dračího rodu. Podle pozice měsíce hádám, že je tak půl čtvrté ráno. Dojdu k hradu, kde se ještě slaví narození Aki.

"Hmm, jak znám draky tak budou tak ještě hodinu a půl slavit."zabrblám si pro sebe. Sednu si pod strom a čekám. A čekám, a čekám a pořád ještě čekám. Měsíc na obloze zakrylo slunce...

"Ale já pořád čekám!"zavrčím poněkud hlasitěji, než mám v úmyslu. Sotva odezní ozvěna mého hlasu, v hradě to utichne.

"Že by už konečně?"postavím se. Z hradu začnou odlétat všelijací draci.

"Hurá."oddechnu si a pomalu se vydám k hradu. Jakožto jeden z nejlepších mágů se nepozorovaně dostanu až do pokoje novorozené Aki. Opatrně ji vezmu a pro jistotu ji uspím ještě kouzlem. Kdyby začala brečet, vyburcovala by stráže a já bych se musel zbytečně namáhat s útěkem, kde by se nic nestalo mě ani jí. Zase nepozorovaně zmizím a vydám se k hradu Vlčího rodu.

"To si snad děláte srandu."zděsím se, když k hradu dojdu. Cesta tam by normálnímu člověku zabrala sedm dní bez přestávky 24 hodin denně. Já to šel dvě hodiny a to jsem se ještě toulal, protože Vlky oslavy taky nehorázně baví. A je to vidět protože je sedm a oni s těmi oslavami ještě neskončili.

"To jim to opravdu muselo trvat tak dlouho?"nadávám, když po hodině konečně můžu jít i pro novorozenou dědičku Vlků. Taky ji uspím a vydám se zpět ke mně domů. Otevřu portál do jiných dimenzí, a aniž bych přemýšlel, kam se přeneseme, vkročím dovnitř. Ocitneme se na planetě Zemi v roce 2013. To je celkem velký skok časem když si vezmu, že v Ethianu je rok 5025. Ale Ethian je normální. Nejsou tam ty mechanický serepatičky nazývané mobili, počítače nebo třeba aj-pedy nebo jak se to jmenuje. Podle mích informací jsme v České republice přesněji v jejím druhém největším městě Brně.

"Tady se vám snad bude líbit. Mám jen sedmnáct let na to, abych z vás udělal nerozlučné kamarádky, abyste nezničili Ethian svojí nenávistí vůči sobě. Nejspíš by na vás měl hodně velký vliv váš rod. Vlci a Draci se asi nikdy nebudou mít v lásce."začnu jim potichu šeptat. Ještě pořád spí, ale kouzlo už jsem zrušil.

"Snad mě za to nebudete nenávidět."řeknu, když je obě pokládám do té krabice u nemocnice myslím, že se tomu říká bejbibox. Jen tak ze vzduchu vylovím jejich rodné listy se jmény a vším potřebným. Nepůjdu od nich daleko. Budu je muset hlídat.

O 4 roky později

Zrovna se jdu podívat, jak probíhá adopce Aki. Mám špatný dojem, že to není dobrý. Sotva dojdu k bráně dětského domova, mé pochyby se potvrdí.

"Já vám Aki nedám."trucuje stříbrnovlasá Mizu a drží zlatovlasou Aki za ruku.

"No tak Mizu. Aki tě někdy určitě přijde navštívit."snaží se ji přemluvit vychovatelka. Tohle nepůjde. Aki má tvrdohlavost draků a Mizu paličatost vlků. Opřu se o bránu a čekám, jestli budu muset zasahovat.

"Ale já bez Mizu nikam nejdu."sekne se i Aki a pevněji stiskne ruku své kamarádky. Chtěl jsem, aby se skamarádily, ale tohle trošku komplikuje situaci. Manželé Trnění se zoufale podívají po vychovatelkách.

"A co takhle adoptovat je obě? Bude to jednoduší než je oddělit násilím i když to pochybuji, že by se vám povedlo."zasáhnu.

"Ari!"vykřiknou obě dvě a rozběhnou se ke mně. Chodil jsem je navštěvovat skoro každý den. Obejmu je a spolu s nimi dojdu zpět k vychovatelkám a zoufalým manželům. Podle toho co vím, mají dceru Elis, která chce sourozence, ale paní Trněná už nemůže mít děti. Oba dva se po sobě podívají.

"Konec konců proč ne."usměje se pan Trněný. Mizu i Aki se rozzáří.

"Ale tři děti."zapochybuje paní Trněná. Šťastný výraz na obličeji dívek se změnil na vzpurný a zamračený.

"To zvládneme. Přece bys je nechtěla oddělit. Mám dojem, že ty už prakticky jsou sestry."přesvědčuje ji její manžel. Paní Trněná ještě chvíli váhá, ale jakmile skloní pohled k dívkám, které teď vypadají roztomileji než prosící štěně roztaje a svolí. Musím se rozesmát. Takhle šťastný výraz jsem v jejich tvářích ještě neviděl.

"Tak pojďte holky, sbalíme."chytnu je za ruce a vedu do jejich pokoje. Mají pokoj sami, protože se jim ostatní děti posmívaly kvůli barvě jejich vlasů očí a ještě kvůli divným znakům po jejich těle. Po pravdě ani já nevím co to je. Objevilo se to na nich ve chvíli, kdy jsme opustili Ethian. V pokoji vládne nehorázný chaos. Oblečení je všude jen ne ve skříni a to stejný i u ostatních věcí. Postele mají sražené u sebe.

"Ari tohle je pro tebe."podá mi Mizu obrázek. Kreslí líp než kdejaký 15-ti letý student. Pořádně si ho prohlédnu. Jsem tam já s nimi dvěma, když byly zrovna narozené a kolem je vesmír.

"Co to je?"zeptám se a snažím se být klidný.

"Já nevím. Tohle se mi pokaždé zdá na moje narozeniny."pokrčí rameny. Věci už mají skoro sbalené. Jsou chytřejší a šikovnější než jsem si myslel.

"Mě taky."kývne Aki. To snad není možný.

"Ari můžeme jít?"zeptají se mě. Zmateně zamrkám. Zdá se mi, že mám výpady. Potřepu hlavou a usměji se.

"Samozřejmě."souhlasím a vezmu jim tašky, které odnesu ven a podám je panu Trněnému, který se po nich natahuje.

"Kdybyste ohledně nich něco potřebovali, dejte mi vědět. Znám je od narození, ale starat se o ně nemůžu."řeknu jejich novým rodičům a vydám se do Ethianu. Dlouho jsem se tam nebyl podívat. Čtyři roky to mezi oběma rody vře. Oba se navzájem obviňují z únosu jejich dědiček. Doma otevřu portál a vkročím dovnitř.