Povídky od Mizu

 Je krásný letní den. Slunce vysoko na nebi žhne a díky němu se teplota vyšplhala snad na 45°C. Ale dost o počasí, teď ke mně. Jsem pouhá, ubohá studentka prvního ročníku střední školy a právě nyní stojím v miniaturním stínu mého a sestřinýho domu a zaboha se z něj nemohu dostat, protože při pohledu na cestu ke škole, která sice stojí pouhých 100m ode mě, ale kde něco jako stín neexistuje, jsem přirostla na místě.

"Co se děje?"vyleze ven moje dvojče. Naprosto zoufale ukážu na vysluněnou cestu. Zůstane strnule stát, přesně tak jako já.

"To si snad děláš srandu?"zavrčí směrem vzhůru k té ohavné žlutě se lesknoucí žhavé kouli.

"Aoi, Taki co se děje? Copak vy dneska nemáte školu?"zeptá se naše o dva roky mladší kamarádka Yuki, která nevysvětlitelně překypuje optimismem pokaždé, když na oblohu vyleze slunce. Ironicky na ni pohlédneme. Ví moc dobře, že v naší škole je zhola nemožné, aby jen tak odpadla pouhá jedna jediná hodina, natož celé vyučování. Yuki chodí na nižší střední, která je s tou naší spojená. Je to jedna budova rozdělená na dvě části.

"Víš jak to chodí. Zrovna jsme si tady s Taki říkaly, že poletíme na měsíc."prohlásí Aoi ironicky vážně. Musím se smát.

"Yuki, to si myslíš, že jsme oblečené v uniformě a máme školní brašny jen proto, abychom tu postávali před barákem?"povytáhnu obočí.

"Hm..."sjede nás pohledem.

"Taky fakt."kývne přiopile ze slunečních paprsků. Protočíme nechápavě oči a jen s tím největším sebezapřením vykročíme na rožžhavenou ulici a vyrazíme ke stejně hnusně vyhřáté škole.

Mezitím o pár dimenzí vedle

"Myslíš, že o tom Gideon ví, že utíkáme z hradu?"vyptávám se svého bratra, když se vracíme do hradu. Zmoženě kývne. I když je temná noc, je strašné horko a na něho jsme oba obrazně řečeno nadmíru alergičtí.

"Bezpochyb."dodá a přitiskne se na safírový a chladný hřbet své dračice, Diomi. Napodobím ho.

"Jak to vy draci děláte, že vám není horko?"nechápu.

"To bys nepochopil, ani kdybych ti to chtěla vysvětlit."zasměje se moje stříbřitě bílá Shiori. Urazím se ještě víc, když se tomu zasměje i bratr a Diomi.

"To není fér."zabručím, když seskočíme na nádvoří před hradem.

"Šup jděte. Konec konců máte přece zakázáno vycházet z hradu."zahání nás. Vyplázneme na ně jazyk a už se neslyšně krademe zpět do našich pokojů.

"Hezký zbytek noci."popřeji mu a už jsem celý zalezlý u sebe. Zalezu do postele a usnu. Ráno mě vzbudí otcův řev, který musel být slyšet až na opačné straně hradu.

"GIDEONE!!!" Podle cvaknutí zámku bratrova pokoje zjistím, že je vzhůru i on. Zvědavě vylezu na chodbu.

"Dobré ráno. Taky tě to vzbudilo?"zívnu. Bratr se potichu rozesměje.

"Dobré odpoledne šípková růženko. Jsem vzhůru už dobré čtyři hodiny."

"Já nejsem šípková růženka. Nemůžu za to, že se mi tak dobře spalo. Měl jsi mě vzbudit."zabručím rozmrzele.

"Tak šípkový princ? Nezlob se na mně, já se tě pokoušel probudit dobrou hodinu, ale s tebou to ani nehlo."odsekne dotčeně. Poté se tomu oba začneme smát.

"Kam šel otec?"zeptám se.

"Noo, jeden by řekl, že je to podle toho výkřiku celkem jednoznačné."povytáhne obočí.

"Fajn, fajn, fajn. Jdeme?" Podívá se na mě a nebezpečně se mu blýskne v očích.

"Jasně."odpoví. Rozběhneme se dlouhou chodbou, než doběhneme k dlouhému schodišti, které se různě vlní všemi směry a po jehož obvodu je plno obrazů našich předků. Seběhneme po nich až do podzemí, co nejrychleji, ale zároveň také co nejtišeji. Pomalu se přikrademe až ke dveřím za nimiž je pokoj našeho učitele a královského čaroděje Gideona.

"Iane už jsem ti několikrát řekl, že s tím nic nenadělám. Uzavře se to samo. Není jiná možnost."slyšíme ho jak otci něco netrpělivě opakuje.

"Jenomže pokud na tu díru..."

"Je to mezidimenzionální brána."zarazí ho.

"Vždyť je to to samý. Zkrátka jestli tu bránu objeví moji synové, tak jsme v..."rozčiluje se otec.

"Ano, ano já vím."opět ho zarazí.

"Ještě, že mají to domácí vězení."oddechne si. Gideon si odkašle. Nejspíš tím chtěl zamaskovat to, že se zasmál.

"Opravdu si myslíš, že ty dva udrží na hradě něco jako je domácí vězení?"zeptá se nejistě.

"Teď bych chtěl vidět výraz v otcově tváři."špitne směrem ke mě Raven. Souhlasně zamručím. Jasně mohli bychom použít magii, abychom viděli, ale to by Gideon vycítil. To jediné co jsme doopravdy museli bylo maskovací kouzlo, ale i tak existuje velká pravděpodobnost, že o nás čaroděj ví.

"Fajn, ale co s tou dírou?"

"Mezidimenzionální branou. Už jsem ti přece vysvětloval, jak to s nimi je. Objevuje se pouze ojediněle a nesmírně vzácně. Existuje tak dlouho dokud ní někdo neprojde tam a zpátky, ovšem musí to být stejná osoba nebo osoby, v případě, že jich je více. A stejně bych ji nezavřel ani kdybych mohl. Na to jsou až příliš vzácné."začne se Gideon rozčilovat.

"Tak vidíš. Projdu tam a zpět a bude po problému."

"To určitě. Ta brána tě může vyflusnout úplně kdekoliv, a aby ses dostal zpět k ní může se stát, že budeš muset projít celým světem. A další problém nastane ve chvíli kdy by ses chtěl vrátit. Dimenze kam tě dopraví se mění, takže je možné, že tě dopraví do jiné dimenze odkud nebudeš schopen se dostat, dokud se neobjeví další brána." Poté nastane dlouhé ticho.

"Tak ji alespoň nějak zamaskuj. Nemůžeme připustit, aby se k ní Raven s Minoruem jenom přiblížili."začne otec mírně panikařit.

"Proboha Iane. Nachazí se v nejodlehlejší části Temného lesa. Tam ani ti dva nechodí. Podle Minorua je to zbytečně daleko."přesvědčuje ho klidným hlasem.

"No jasný, že je to daleko. Vždyť i kdybych letěl na Shiori tak mi to potrvá skoro 15 minut. To je příliš dlouho."zašeptám. Raven do mě dloubne, abych byl potichu a při tom spolkne valící se vlnu smíchu.

"Ale..."stojí si otec tvrdohlavě za svým.

"Iane!"přerušil ho rázně. Poté se otevřely dveře a Gideon vyváděl otce za ramena, i přes jeho protesty.

"Nemám už čas se tu s tebou handrkovat. Já a tvoji dva nezdařilí synové máme hodinu." Prošli kolem nás a otec při tom něco nesrozumitelně mumlal. Smích nás velice rychle přešel, když nám došlo co to Gideon právě řekl.

"A sakra. Hodina magie."zasténám. Raven na nic nečeká, chňapne mě za ruku a rozběhne se k místnosti upravené k výuce magie a vše kolem ní. Po cestě ze sebe sklepeme účinky maskujícího kouzla a na místo doběhneme bohužel až po Gideonovi.

"Kdepak jste se toulaly?"probodne nás vědoucíma hnědýma očima. Už, už otevírám pusu, že mu odpovím, co to nevím, ale Raven mě předběhne.

"Promiň Gideone, ale Minoru chrupkal. Za boha jsem ho nemohl vzbudit."pokrčí bezradně rameny. Zamračím se na něj, ovšem mlčím. Tohle je dost výstižná odpověď, protože mě by občas nevzbudila ani zrovna propuklá válka pod okny mého pokoje. Gideon pobaveně zakroutí hlavou.

"Tak se posaďte a poslouchejte mě. Mezidimenzionální brány, kterým váš otec s oblibou říká časové díry, se objevují opravdu ojediněle a velmi vzácně. Nikdo ještě nenašel způsob jak je uměle otevřít nebo zavřít. Jak už napovídá jejich jméno, vytvářejí bránu mezi všemi 26 dimenzemi. Nikdy nevíte kam vás brána zavede. Podle toho co vím, existuje v každé jednotlivé dimenzi takzvané JINÉ JÁ, každé osoby. Je velice těžké rozpoznat kam brána v určitý čas směřuje, ale v případě, že se doopravdy soustředíte můžete zahlédnout útržky z jiných dimenzí a tak to aledpoň trochu rozpoznat. Tyhle brány, když už se někde objeví tak nezmizí do té doby, dokud nimi někdo neprojde tam a zpět."vysype ze sebe.

"Proč nám to říkáš?"zeptá se Raven. Gideon s úsměvem vstane a jde ke dveřím.

"Protože, i když jsem vás nevycítil tak předpokládám, že jste oba slyšely rozhovor mezi mnou a vaším otcem..."zarazí se jestli mu ti potvrdíme. Nejistě kývneme.

"V tom případě vás musím pochválit. Maskovací kouzlo ovládáte oba dokonale. No a vzhledem k tomu, že jste nás odposlouchávaly o té bráně víte a já jsem si řekl, že místo toho, abych vám bránil, vám povím vše co vím a co by vám mohlo pomoct. Samozřejmě bych branou mohl projít já, díky magii by mi to nečinilo problémy, ale protože vás váš otec nechce pustit na krok z hradu, aby jste si někde náhodou neodřeli špičky uší od doby co zemřela vaše matka, mě napadlo, že bych vás mohl nechat si užít trošku zábavy."

"Ale proč?"nechápe Raven. Popravdě já také ne.

"Protože vím, že vás stejně nikdo nezastaví magií, prosbami, výhružkami, zákazy ani násilím."vysvětlí a odejde. Poté se dveře znovu otevřou.

"Ale jděte tam až v noci a vezměte sebou do jiné dimenze i dračice. Určitě se vám budou hodit a zvládnou se přizpůsobit dané době."a je zase pryč. Zvědavě pohlédnu na Ravena. Ten pořád kouká na dveře, poté se zahledí na mě, nevědoucně pokrčí rameny a povytáhne obočí. Svorně se zvedneme a zamíříme do mého pokoje. Vždycky chodíme do mého pokoje. V Ravenově pokoji to totiž vypadá jako by tam každý den zuřila vychřice. Nezáleží na tom kolikrát denně se snaží uklízet, za pět minut to tam vypadá naprosto stejně, ne-li hůř. Neříkám, že já mám v pokoji dokonale uklizeno, ale aspoň většinu věcí narvu do skříní, jen pak mám strach je otevírat, aby se na mě všechno nevysypalo.

„Tak co? Půjdeme?“zeptám se. Raven se zamračí. Nejspíš mu vrtá hlavou otec.

„Bude o nás mít strach.“řekne nejistě. Chce jít, to na něm poznám, ale má o něco více rozumu než já, a tak si dělá starosti.

„Ano to bude, ale nemůže nás tady držet věčně. Nemyslíš si, že je čas konečně se od něho odpoutat? A konec konců nic se nám nestane. Budeme sebou mít dračice, a to že nás tam posílá samotný Gideon znamená, že i on nám věří.“drcnu do něj. Usměje se. Fajn, takže je rozhodnuto.

„Kdy půjdeme?“

„Po půlnoci. Jestli sis za těch 16 let nevšiml, tak přesně o půlnoci nás otec chodí kontrolovat. Mohl by způsobit rozruch a my bychom nemuseli stihnout projít.“řekne a rozvalí se mi na podlaze. Nechápu, proč se pokaždé válí po zemi, když mám postel a pohovku.

„Ne nevšiml jsem si. Já raději spím, než abych vnímal otce.“zasměji se. Raven se pobaveně uchechtne. Ozve se zaklepání na dveře.

„Vstupte!“zvolá Raven, protože já se k tomu jaksi nemám. Vejde mladá elfka. No mladá, je starší než já a Raven, ale vzhledem k tomu, že elfové se dožívají asi tak... no několika stovek let, ne-li víc. Téhle je 24, což znamená že není ani dospělá. Elfové ze svých dětských let vyrůstají mezi 25-30 rokem života a dospělosti se dožívají mezi 100-150 rokem. Elfové žijí tak dlouho, že to někdo může považovat za nesmrtelnost, ale věřte mi, že nesmrtelní nejsme. I my zemřeme. Vlastně já a Raven jsme stále ještě mimina.

„Váš otec, pan král vás volá na oběd.“pokloní se.

„Ach tak. Děkuji.“odpovím. Elfka s úklonou odejde. Juknu na Ravena, který se netváří zrovna dvakrát šťastně. Nojo, nenávidí, když musí chodit na jídlo, jakmile někdo řekne. Nejraději by chodil, až ve chvíli kdy on sám dostane hlad. Stejně se zvedne a společně zamíříme do jídelny. Otec tam už sedí a vyčítavě se na nás kouká.

„Kde jste byly tak dlouho?“zeptá se. Pozvednu obočí.

„Dal jsi nás zavolat, tak před 6 minutami.“

„Vážně? No tak se posaďte.“pokyne. Vidím jak Raven dusí smích. Popravdě, taky mi to dělá problémy, Usadíme se na svá místa, já po levé a Raven po pravé otcově ruce. V tichosti se najíme. Otec se tváří až moc vesele, jako ostatně vždy, když před námi něco tají.

„Tati, nechceš nám něco říct?“zeptá se Raven. Otec sebou přistiženě cukne.

„A copak by to asi tak mělo být Ravenku?“usměje se na něho. Vypadá jako by vypil větší množství elfívo vína. Potichu vyprsknu smíchem a zalezu pod stůl, se zamumláním, že mi něco upadlo.

„To bys měl vědět ty.“řekne Raven s mírným zavrčením.

„Ale jdi ty. Vůbec nic. Zase máš moc bujnou fantazii Ravenku, měl by si jít a vypsat si ji.“ Vylezu z pod stolu, a okamžitě tam jsem zpět. Raven naprosto nenávidí, když mu kdokoliv říká Ravenku a otec to řekl dvakrát. Tváří se tak, že kdyby uměl zabíjet pohledem, je otec mrtvý a nezbude po něm ani nitka.

„Jak myslíš. Přeji hezký zbytek dne.“řekne stroze a opustí místnost. Trvá ještě pět minut než se uklidním natolik, abych byl schopen bez úrazu vylézt.

„Ty jsi ještě tu Minuruíčku? Měl by si jít za bratříčkem.“usměje se na mě tak otravně jako je letní slunce v pravé poledne. Ztuhnu. Takhle mě oslovovat nemusel. No jo já se posmívám bratrovi a nakonec to taky schytám.

„Už jdu. Užij si dne.“rozloučím se a vyjdu na chodbu. Raven stojí kousek ode dveří a opírá se stěnu. Pobaveně se na mě podívá. Nejspíš otce slyšel.

„Nic neříkej.“zavrčím.

„A ty ses mi mohl smát?“povytáhne obočí. Zamračím se. Neřeší to a jdeme zpět ke mně. Tam na mé posteli sedí Gideon a hladí malé zvířátko, připomínající chlupatou kouli tmavě modré barvy.

„Dairiseki?“podiví se Raven a uchvácen si zvířátko začne prohlížet. Gideon kývne a já se zatvářím nechápavě.

„Copak jsi v hodině mystických zvířat nedával pozor?“zadívá se na mě přísně Gideon. Provinile sklopím hlavu.

„Já za to nemůžu. Mě víc baví kameny, než zvířata.“ Gideon si povzdechne.

„Dairiseki jsou již téměř vyhynutá stvoření. Vypadají jako chlupaté koule nejrůznějších barev. Nemají nijak zvláštní moc, kromě toho, že nádherně zpívají, nebo lépe řečeno vydávají zvuky, ze kterých vznikne melodie a mají dokonalý orientační smysl. Říkal jsem si, že by se vám v jiné dimenzi mohl hodit.“vysvětlí mi. Už se mi něco takového vybavuje. Nějak mě netrápí, že jsem si nevzpomněl. S Ravenem máme dohodu. On ví všechno o zvířatech a já o kamenech.

„Taky jsem se byl podívat u brány a zjistil jsem, kam vás dopraví. Vypadá to, že se ocitnete na Zemi. Rodné planetě lidí, kde jich dodnes nespočet žije. Většina ani neví, že existujeme i my nebo třeba trpaslíci. Jenom netuším do jaké doby. Vypadalo to jinak než tady, hůř, takže to asi bude někde v budoucnosti.“dodá a předá Dairisekiho Ravenovi.

„Jak se jmenuje?“zeptá se. Gideon pokrčí rameny.

„Nevím. Objevil jsem ho před chvílí, když se snažil narvat se do klíčové dírky tvého pokoje. Pojmenujte si ho sami.“řekne a opět odejde. Raven na tu kuličku chvilku zadumaně hledí.

„Caeruleas.“zamumlá nakonec. Vyvalím na něho oči.

„Cože?“

„Bude se jmenovat Caeruleas.“zopakuje.

„Caeru-co?“

„Caeruleas, je v latině tmavě modrá. Ty si taky nic nepamatuješ.“pokárá mě. On má zrovna co říkat. Pamatuje si jenom to co se mu zrovna hodí, nebo to co si pamatovat chce.

„Dobře, ale neoslovuji ho jménem.“

„Tak mu budeme říkat Cae.“navrhne Raven. Kývnu. To bych si mohl zapamatovat. Teda snad.

„Takže rodná země lidí, jo?“zamyslím se. Gideon nám o ní vyprávěl.

„Počkej neříkal Gideon, že ze Země pochází?“docvakne mi to. Raven se zarazí a pak kývne.

„Takže se podíváme na Gideonovu rodnou planetu? Tak to se těším ještě víc.“zamnu si ruce. Raven se zasměje. Povídáním o tom, jak bude na Zemi se zabavíme až do večeře. Na té se div neudusíme, když se snažíme zadržet smích, způsobený otcovým chováním.

„Tak jo o půl jedné tady.“ukážu na podlahu na chodbě mezi našimi pokoji. Raven kývne a zaleze k sobě. Už se nemůžu dočkat. Lehnu si a ještě se spojím s Shiori, abych jí to řekl. Poté usnu a spím.

„Minoru tak vstávej. Už půl hodiny jsme měli být na cestě.“rýpá do mě Raven. Něco zamručím a spím dál. Raven do mě dost nevybíravě kopne a já se skutálím z postele.

„Co? Kde? Proč? Kam?“vyjmenuji. Pohledem ulpím na bratrovi a všechno je mi jasné.

„Jejda promiň. Spal jsem.“omluvím se mu.

„Nepovídej. Já jsem si myslel, že honíš Gina v domnění, že je to kousek stříbra, jako když si byl malý. To jsem si všiml taky, že spíš.“řekne ironicky. To musel vytahovat zrovna tohle? Gin je malý tvoreček, který vypadá doopravdy jako kus surového stříbra. Nemůžu za to, že mám rád kameny. Něco zabručím a vyhrabu se na nohy. Chci se vydat ke dveřím, ale Raven mě otočí k oknu.

„Proč?“zeptám se.

„Protože stráže hlídají u dveří našich pokojů.“vysvětlí.

„A jak ses sem teda dostal?“nechápu. Ukáže ven, kde se ve vzduchu vznáší obě dračice. Diomi na hlavě trůní Cae. Kývnu a vyskočím Shiori na hřbet. Raven vyleze na Diomi a kouzlem zavře okno. Pak už se na dračicích vydáme k bráně. Přistaneme před ní. S Ravenem po sobě koukneme a kývneme. Pak už všichni vkročíme do světle modrého vířivého světla.