Povídky od Mizu

 Shiki Taisetsu

Právě si to šinu do nové školy. Už mě to nebaví to věčný stěhování. Pokaždé je to stejný. Nový město, lidi, škola. Teďkom jsme skončila v Kyotu. Bývalým hlavním městem Japonska. Ještě že mám dobrý orientační smysl, jinak bych se pokaždé v novém prostředí ztratila. Vždycky se zabydlím a najde mě otec. Rekordní čas jsem strávila v Okinawě. Dva roky přesně. Nejmíň jsem vydržela v Tokiu. Člověk… no řekl by, že v tak velkém městě mě jen tak nenajde. Jenomže já tam byla sotva 14 dní. Ponořena v myšlenkách dojdu před obrovskou kvádrovou bílou budovu. Jak originální. S povzdechem vejdu dovnitř. Ještě je přestávka, protože nádvoří je plné lidí a i ve třídách se to hemží. V úplně nejvyšším patře tudíž čtvrtém si všimnu dívky. Naprosto ignoruje svoje okolí a jen kouká na modrou oblohu s plujícími mráčky. Ještě že ty mraky jsou, jinak by svítilo slunko, které i tak občas vykoukne. Fuj nemám ho ráda. Dívka na chvíli odvrátí pohled a zabodne do mě zelené oči. Ani bych se nedivila, kdyby nebyly zářivě světle zelené jako čerstvá tráva po dešti i když já mám co říkat. K tomu má dost tmavě šedé vlasy, řekla bych, že hodně dlouhé spletené do copu. Chvíli mě zkoumavě prohlíží, než začne zvonit a ona otráveně neotočí hlavu na učitele na znamení, že o jeho přítomnosti ví. Pak zase přehodí pohled na nebe nade mnou. Rozejdu se ke vchodu. Bez jakých koliv problémů najdu ředitelnu. Zaklepu, a aniž bych čekala na vyzvání, vejdu. Vím, že mě slyšel.

"Dobrý den."pozdravím. Ředitel mávne rukou, abych si sedla. Poslechnu ho.

"Vy budete slečna Shiki Taisetsu."podívá se na mě. Kývnu. Podle mě nemá smysl otevírat pusu kvůli třem písmenkům tvořící slovo ano.

"A mohla byste mi vysvětlit, proč jdete až teď? Právě začala čtvrtá hodina."osopí se na mě. To jsem čekala.

"Čekala jsem, až zaleze slunko."odpovím poloviční pravdu. Pokud bych měla být úplně upřímná, šla jsme spát asi kolem půl sedmé ráno. Cesta do školy není problém, trvá mi sotva deset minut pěšky a kdybych jela jednu zastávku autobusem tak sotva tři. Problém je v tom že jsem se probudila v půl desáté a na nebi nebyl ani jediný mráček. To je pak horší. Musela jsem chvilku počkat, než se nějaký mraky objeví. No fajn nemusela ale proč si nepočkat.

"A smím znát důvod?"

"Jsem na něho alergická."řeknu. Je mi jasné, že mi neuvěří ale co.

"To je sice milé ale teď mi řekněte pravý důvod."usměje se. Asi si myslel, že mile.

"Zaspala jsem."odpovím.

"A co jste dělala v noci?"

"Omlouvám se, ale z Tokia jsem dojela asi kolem páté hodiny ráno." Asi těžko mu můžu říct, že jsem prozkoumávala okolí a vztyčovala bariéry, aby mě můj milovaný tatíneček s bratříčky nenašli. To by mě poslal do blázince a tam by nevěděli co se mnou.

"Tak si to příště naplánujte jinak. V noci se má spát."napomene mě. To bych chtěla vidět, jak já půjdu spát před čtvrtou ráno. Ředitel mi podá složku s papírama. V celku mě nezajímá co tam je. Celou základní i střední školu mám dávno v malíčku. Nemůžou mě naučit nic, co bych neuměla. Už jsem prolezla i pár vysokých škol. Jazyky taky nejsou problém. Tak taky aby jo za těch pár set let. Odejdu z ředitelny a podle intuice zamířím ke třídě. Vejdu bez zaklepání, takže jaký div že učitel vyletí z kůže. Vůbec to neřeším. Přestanu ho vnímat a přejedu třídu pohledem. Je tam i ta holka s travnatýma očima. Jakmile učitel zchladne, otočím se zpátky na něho.

"Za to předtím se omlouvám. Jsem Shiki Taisetsu nová studentka. Přistěhovala jsem se sem z Tokia."představím se. To že jsem v Tokiu žila jen čtrnáct dní je nemusí zajímat.

"No dobrá. Posaď se do čtvrté lavice k oknu."mávne nad tím rukou. Posadím se právě za tu holku. Sotva dosednu, cítím, jak se mi snaží dostat do hlavy. Pousměji se. Říkala jsem si, že je na ní něco hmm… zvláštního.

'Přestaň. Je moc náročný bránit ti aby ses mi dostala do hlavy za takového hnusného slunečného dne.'řeknu jí v mysli.

Ikiro Daeleni

Mírně sebou cuknu, když mi začne bránit ve vstupu do její hlavy a pak povolí a začne na mě mluvit.

'Přestaň. Je moc náročný bránit ti aby ses mi dostala do hlavy za takového hnusného slunečného dne.'

'No tak promiň. Já nečekala, že mi v tom začneš bránit. Ale aspoň jsme se konečně za těch dva tisíce let setkali.'odpovím jí. Jen se usměje. Po chvíli začne zvonit a já se s ní můžu začít bavit normálně.

"Jsem Ikiro Daeleni. Démon."usměji se na ni a natáhnu ruku.

"Shiki Taisetsu. Upír."oplatí mi úsměv.

"Já myslela, že upíři mají rudý oči."podívám se do jejích jasných a pronikavých až nepřirozeně tyrkysových očí. Ale co je na nás přirozený.

"Ne. Žádný upír nemá normálně rudý oči. Ty mají jen při lovu. Stálý rudý oči má jenom otec."řekne a poslední slova skoro vrčí.

"Jo. Nechápu, co jsme mu udělali."povzdechnu si. Chce nás zabít už od našeho narození. Narodili jsme se přesně o půlnoci mezi posledním prosincem a prvním lednem v roce nula. Dva tisíce třináct let jsme ve smrtelném nebezpečí. Jak milé že?

"Jsme holky."zabručí moje jediná sestřička na celém světě. A to mám sourozenců požehnaně.

"To je důvod. Kdyby neexistovali mezi démony, upíry, chimérami a podobnými ženský tak se nenarodí on ani ti jeho milovaní synáčci."zavrčím. Všichni ve třídě se po nás ohlédnou. Asi jim to přijde divné, že se s Shiki bavím. Nikoho jiného jsem k sobě nepustila. Bůh ví, komu můžu věřit. No vlastně ani on to pravděpodobně neví nikdy jsem se ho neptala a to s ním vycházím líp než s otcem. Jenomže v nebi bychom já ani Shiki nepřežili a v podsvětí by nás buď zavřeli jako chovnou zvěř nebo taky zabili, takže nám nezbývá nic jiného než zůstat uprostřed tudíž na zemi.

"Jak dlouho tu žiješ?"zeptá se Shiki čímž mě vytrhne z přemýšlení.

"Rok a půl."odpovím. Vím, že myslí Kyoto a ne svět.

"Hmm. Je to na dvě věci. Celých dva tisíce let se jen skrývat aby nás nenašli."povzdechne si Shiki. Má pravdu. Než jí stačím odpovědět, začne zvonit.

'Je to nefér. Jsme potomci Satana stejně jako všichni ti naši povedení bratříčci. Jen jsme holky.'řeknu jí v mysli.

'S tím nic nenaděláme. Stejně je otec hroznej děvkař když máme sourozence snad od každého druhu pekelníků. S jednou ženskou je mohl mít asi těžko.'odpoví mi. Musím se začít smát při představě jedné ženské, která má něco z každého druhu.