Yukihime
Potkal jsem ji tenkrát na konci zimy. Stála na okraji zamrzlého jezera, kde led pomalu praskal s náznakem přicházejícího jara. Ledově tmavě modré oči, ve kterých byste nenašli ani náznak chladu, bělostné kimono a dlouhé.vlnité vlasy od vlhka světle modré barvy ve kterých jsem zahlédl sem tam třpytící se vločku. Vypadala smutně. Velice smutně a já věděl, že jí musím, ne že jí chci pomoc.
"Kdo jsi?"zeptám se potichu. Ani se nepohne. Ani náznakem nedá najevo, že by mě slyšela.
"Yukihime."řekne znenadání. Její hlas je tak krásný a jemný, jako když dopadne vločka. Když jí na ruce přistane bělostná holubice smutně se pousměje.
"Proč jsi smutná?" Podívá se na mě a poté se podívá kamsi na obzor, jako by viděla něco přicházet. Natáhla ruku ke slunci a chvíli tak setrvala.
"Blíží se jaro. Čas kde pro mě není místa."řekne smířeně. Nechápu co tím myslí.
"Proč ne?"
"Jsem Yukihime. Dcera zimy, stvořena z ledu, sněhu a chladu. Jakmile nastane první jarní den stane se ze mě malá bezvýznamná vlčka a roztaji." Zarazím mě to. Tohle se přece nesmí stát. Co mám dělat? Nechci aby se rozpustila.
"Pojď."vezmu ji za ruku, kterou má chladnou a přesto hřeje. Něžně za mnou popobíhá a v napadaném sněhu nezanechává skoro žádné stopy. Doběhnu domů a na plno zapnu klimatizaci. Jaro je už zítra.
"Tady budeš pořádku."ujistím ji. Usměje se a věnuje mi pusu na tvář. Dalšího dne Yukihime sedí v kuchyni a popíjí ledovou tříšť.
"Musím do školy."řeknu a s nejistotou, která mě sžírala jsem odešel. Těsně před školou jsem uviděl padající vločku a zachytil ji do ruky, kde se pomaličku začala rozpouštět.
"Děkuji ti."zaslechnu zastřený hlas Yukihime. Na tváři se mi objeví vločka v místech kde mě políbila a na rameni přistane bílá holubice.
"Žádná vločka není bezvýznamná."