Stín dne
Noc, stíny, tma, deštivé a zatažené dny, žádní přátelé mezi lidmi ani mezi zvířaty, nahánět strach, i když nic nedělám, jen existuji. To je můj život. Věčnost se toulat nocí a nemoct chodit do školy, bavit se s lidmi, či vidět slunce. Jestli se tomuhle dá říkat život tak takhle žiji už 900 let. Už nechci žít jako stín dne. Jediný kdo mě z tohohle prokletí dokáže vysvobodit, je milující člověk, kterého nikde neseženu. Žádného neznám. Všichni ze mě mají jen strach. Chci ukončit svůj život. Moře mi omývá bosé nohy a já se koukám na obzor, kde se začíná objevovat slunce. Je nádherné. Jeho paprsky mi pomalu olizují špičky prstů, které začínají pálit a následně se rozpadat v černý jemný písek. Na zlaté pláži po mě zůstane jen písek odlišné barvy. Zavřu oči a vnímám jen bolest, která se dostává ke kolenům. Než se přes ně stačí přehoupnout, bolest ustane. Ucítím na sobě hebkou látku. Otevřu oči a setkám se s pohledem ustrašených modrých očí, jako je moře přede mnou. Když uvidí, že jsem v pořádku, usměje se. Slunce už je vysoko na obloze a já sedím ve stínu chlapce, který mě zachránil. Poodstoupí bokem a já musím přivřít víčka, jak se mi do očí opře sluneční svit. Nic se neděje. Žádná bolest se nedostavila. Nevěřila jsem, že se mi to povede, ale našla jsem někoho, kdo mě miluje a udělal ze mě opět normálního člověka s duší a tlukoucím srdcem.