Jdi na obsah Jdi na menu

Sen?

26. 8. 2013

 Hádka sem, hádka tam a proč? Kvůli naprostým a nepodstatným hovadinám. Ležím v posteli schoulená v klubíčku se štiplavými slzami bolesti v očích a to jediné co si přeji je to, aby moje rodina zmizela z mého světa. Nakonec vyčerpáním usnu. Vzbudí mě vzlikot nějakého dítěte. Otevřu oči a zůstanu zírat na neznámí strop.

"Kde to jsem?"zeptám se sama sebe. Někdo mi ovšem odpoví.
"V dětském domově." Vyvalím oči. Co dělám na takovém místě?
"Kde je moje rodina?"vyhrknu. Obrátí se na mě několik nechápavých pohledů.
"Mizu, jsi tu už od svých tří let. Tvoje rodina, všichni z ní jsou už třináct let mrtví."odpoví nejistě nějaká dívka.
"To není možné."zavrtím hlavou. "Včera jsem je viděla a pohádala jsem se s dědou."odporuji.
"Mizu přestaň. Nejspíš se ti pouze zdál hodně realistycký sen. A děsíš Yuki."napomene mě káravým hlasem Aki a ukáže na vzlykající tak šesti letou dívenku. Počkat Aki? Co ta tu dělá?
"Kde máš bratra?"zeptám se jí zatímco si Yuki vleze ke mě. Automaticky ji obejmu a začnu konejšivě hladit po vlasech.
"Nikdy jsem žádného neměla."zamračí se.
"Ale..."chci něci namítnout, ale Aki mě přeruší.
"Spi. Uvidíš, že to bude ráno lepší." Nevím proč, ale poslechnu ji. Nic nechápu. Co se to tu kurňa děje? Usnout se mi nepodaří. Netuším jak dlouho to bylo, když se otevřeli dveře a vešla, nejspíš vychovatelka.
"Mizu Warau, Aki Ao, Yuki Arashi, Ame Toketsu. Vy čtyři pojďte se mnou."zavolá. Yuki v mé náruči se s trhnutím probudí. Usměji se na ni. Jakmile jsme připravené vyjdeme z pokoje a jdeme s vychovatelkou, která nás zavede do pracovny, kde sedí dva lidé. Postavíme se před ně do řady a čekáme co bude. Asi po deseti minutách co si nás prohlíží, ukážou na Yuki.
"Dobrá. Yuki ty zůstaň tu. Zbytek jděte zpět."mávne rukou. Poslechneme ji.
"Samozřejmě. My nemáme šanci."zaprská Ame. Od kdy je tak protivná. Nechápavě pohlédnu na Aki a ta jen protočí oči a zavrtí hlavou. Co se tady děje.
"Právě mě adoptovali."vtrhne do pokoje rozjařená Yuki. Všichni se na ni usmějí.
"To je skvělé." "Ano ty si to zasloužíš." "Doufám, že se ti bude dařit."
"Tss."sykne Ame podrážděně. Yuki ji ignoruje a podívá se na mě.
"Mizu... Promiň. Slíbila jsem ti, že budeme spolu... Vždycky pro mě budeš jako sta..."
"Mizu tak už vstávej. Jsou tu holky. Pokud si vzpomínám, tak jste se domlouvali na tom kinu. Pokud nevstaneš tak to nestihnete."nevybíravě do mě někdo rejpne. Otevřu oči a upřu je na mámu.
"Mami!?"vyvalím na ni oči. Povytáhne obočí.
"A kdo jiný?"zasměje se. Vylezu ze své postele a bleskurychle se převleču, do ruky popadnu rohlík se šumkou a vyběhnu na ulici kde stojí Aki s Ame a vesele se spolu baví. Raději nic neříkám a vydáme se do kina. Celou cestu mi něco vykládají, ale nereaguji víc jako kvádr betonu do kterého Ame málem narazla a začla ho poučovat ať o sobě dá příště vědět, nebo ať rovnou uhne. 'Přece to nemohl být jenom sen?'vrčím sama na sebe. 'Bylo to až moc reálné. Dokonce jsem i cítila smutek, když jsem zjistila, že Yuki odejde.'
"No konečně holky. Vždyť v porovnání s vámi je rychlejší i slepec na přechodu."vytrhne mě z myšlenek hlas. Hlas, který je stejný a přece jiný.
"To víš no, na zebře se musí jezdit dobře."odseknu. Holky se rozesmějí když jim to dojde. Podívám se na Yuki. Ne na šesti letou dívenku, ale na čtrnácti letou Yuki. Na moji Yuki.
"Mizu?"cvrkne mě Aki do čela. Vyženu z hlavy myšlenky na ten 'SEN' a jdeme si užívat. Domů se vrátím večer unavená k smrti. Bez večeře padnu na postel a spím.
"...rší sestra."obejme mě se slzami Yuki. Ta šestiletá Yuki.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář