22:11
Šla sama neosvětlenou ulicí. Nikde nikdo jen před sebou viděla světla projíždějících aut. Klapot jejich bot se rozléhal tichem a vznikala ozvěna. Sluchátka v uších kabát rozepnutý protože i přes čas 22:00 bylo teplo. Byl začátek jara. Dívka se lekla, když se vedle ní rožnulo světlo reagující na pohyb. Jakmile si uvědomila, že to způsobila ona, opět se uklidnila. Horší to bylo, když došla na začátek ulice, která ovšem byla zatarasená bránou. Šla dál, protože viděla kliku. Trošku znejistila, když se světlo opět rožnulo. Když se však otočila, nikdo tam nebyl. Zrychlila chůzi a za sebou slyšela kroky a někdy i horký a zapáchající dech na svém krku. Pokaždé jí přeběhl mráz po zádech. Došla nebo spíš doběhla k bráně a vzala za kliku. Nic. Bylo zamčeno. Opět ten jeho zapáchající dech. Ovšem tentokrát i přes muziku ve sluchátkách slyšela chrapot toho stvoření, co ji pronásledovalo. Zděšeně se otočila ale nikde nikdo. Rozběhla se ulicí zpět k budově, ze které vyšla. Každou chvílí se otáčela, ovšem viděla pouze prapodivný stín. Najednou jako by za ní dopadlo něco těžkého. Otočila se a v očích se jí zrcadlilo zděšení. Nestihla ani vykřiknout a její tělo se bez života skácelo k zemi. Z kapsy jí vypadl mobil, který stále hrál. Na displeji se objevil čas 22:11.