Povídky od Mizu

 "Vstávej nebo to nestihneš!"zavelí mámin hlas. Vymrštím se z postele a zjistím, že mám do budíku ještě dvacet minut.

"Proboha mami. To že ty stáváš do práce brzo, ještě neznamená, že i já budu ve škole o půl hodiny dřív."zabručím a padnu zpět na postel.

"Jaká půl hodina? Máš dvacet minut už ani to ne."objeví se ve dveřích její hlava. Svoje černé vlasy si jako obvykle vyčesala do vysokého culíku. Na rozdíl od ní mám čistě bílé vlasy a nechávám je volně rozpuštěné.

"Vždyť za chvíli vstanu."ujistím ji. Máma mi ovšem moc nevěří a má proč.

"Jenom aby."řekne při odchodu. Slyším zaklapnutí dveří a pak ticho, které přeruší otevření dveří bratrova pokoje, odkud se začne linout hlasitá hudba. Oba máme odzvučené pokoje, jelikož rodiče to už přestalo bavit, jak za námi každou chvíli museli chodit, abychom se ztišili. Nakonec mi ujede autobus, ale neřeším to. Jako by se to nedělo každý den. Obleču se do volnějších riflí a trička na ramínka na to mikinu a hotovo. Uniformu mám v prádle a ona se přes víkend tak nějak nevyprala. Tašku přes rameno, v kuchyni sýrový rohlík a jde se. Sotva dojdu na zastávku, dojede i autobus. Nastoupím, usadím se úplně ve předu, sluchátka do uší a všechno ostatní přestanu vnímat. Teda do doby než z řidičovy vysílačky slyším hlášení o bouračce. Vyndám si sluchátko, abych líp slyšela. Nás se to tak úplně netýká. Nakonec nejspíš usnu, protože vůbec netuším, jak k tomu došlo. Najednou se ozve rána a my do něčeho narazíme. Pomalu se začneme překlápět právě na mou stranu a všichni ti lidé se sypou taky na mě. Vedle nás vybouchne auto a pak už nic neslyším. Propadám se do nekonečné temnoty. Probudím se v něčí náruči. Co mě udiví je to, že ten někdo má žlutý vlasy a jizvu ve tvaru blesku přes oko. Vejdeme do nějaké budovy, ve které je celkem živo.

"Wendy!"zavolá muž, co mě drží. Všichni okamžitě ztichnou. Položí mě na nějaký stůl. Všechno mě bolí, nezvládnu se pohnout.

"Co se jí stalo?"ozve se vystrašený dívčí hlas.

"Netuším. Našel jsem si před cechem."řekne opět ten, co mě donesl. Kdybych nevěděla, že to není možný, řekla bych, že je to Laxas z Fairy tail. Někdo se tam začne dohadovat, ale to už opět upadám do bezvědomí. Vzbudím se v teple měkké postele. Takže to byl jenom sen. Otevřu oči a dívám se do tváře třetího a šestého mistra Fairy tail.

"Aaaa!"vykřiknu. Mistr sebou cukne.

"Už jsi vzhůru?"usměje se na mě. Do místnosti se nahrne plno dalších lidí.

"Tak se necpěte. Půjdeme do cechu."zarazí je mistr. Někdo mi pomůže s postele, radši se ani neotáčím kdo to je. Dojdeme do hlavní místnosti cechu, kde se posadím a nervózně tikám pohledem po všech přítomných. Pořád mi nějak nedochází co se děje.

"Já sním, že jo?"zeptám se nervózně spíš sama sebe.

"Ne proč?"zeptá se udiveně Lucy.

"No víte, vždycky jsem si myslela, že jste kreslení a doopravdy neexistujete."řeknu. Všichni se po sobě podívají.

"Je stejná jako Hiro."řekne mistr.

"Jakej Hiro?"zeptám se.

"Hiro Mashima."odpoví mi mistr.

"Héé?"vytřeštím oči.

"No víš, my jsme skuteční. Ne jenom postavičky na papíře ale skuteční. Hiro se tu objevil tak jako ty asi před deseti lety. Chvíli mu trvalo, než si zvykl…“začne vykládat Mira. Všichni se při poslední větě zasmějí.

"...No a potom zase zmizel. Tak na dva týdny. Když se tu znovu objevil, domluvil se s námi, že z našich každodenních životů udělá anime. Teda nejdřív nám musel vysvětlit co to je. U plno příhod a bitev byl osobně. Dokonce i magickou olympiádu sledoval a fandil nám."dokončí s úsměvem.

"To myslíte vážně?" Jejich obličeje mi jasně říkají, že ano.

"Já vím, že je to divný."řekne opět Mira.

"Divný? Ne tohle je nenormální."odseknu.

"To sis myslela, že jste ve vesmíru sami?"

"Ne nemyslela. Vždycky jsem si říkala, že je vesmír moc velký na to aby lidé mohli vědět, že nikde jinde nikdo nežije. Říkají, že je nekonečný takže přece nemohli být všude, ale nikdy jsem si nemyslela, že tam budou žít mágové, draci a mluvící kočky." Happy, Charle a Lili se na mě naštvaně podívají.

"Pardón."omluvím se jim.

"Tak teď víš jak to je."usměje se mistr. Vezmu do náruče Happyho. Sice se mu chvilku nechce, ale jakmile ho pohladím pod krkem, nechá se a blaženě se mi zavrtá do náruče. Všichni se na něho udiveně podívají. No jo nikde se takhle nechoval, ale je stejně citlivý jako kočky u nás.

"Jak se jmenuješ?"zeptá se Lucy po chvilce ticha.

"Hm? Shiemi. Shiemi Ryuko."usměji se.

"Předpokládám, že nás znáš."

"Více méně."kývnu hlavou. Všichni po mě hodí vyčítavým pohledem.

"Hele, víte kolik anime jsem viděla? Nemůžete po mě chtít, abych si pamatovala všechno."bráním se. Ještě pořád tomu nějak nevěřím. Mám strach, že když uvěřím, že doopravdy existují tak se probudím a zjistím, že to byl jen pouhý sen. V kapse mi zadrnčí telefon. Žasnu, že je signál i tady kde mobily vlastně neexistují.

Vytáhnu ho. Přišla mi SMS od kamarádky. Asi se o té bouračce ještě nedozvěděla.

"Shiemi kde jsi, že jsi nedošla do školy? Mám pro tebe dobrou zprávu. Hiro Mashima má dneska odpoledne autogramiádu až do osmi takže jdeme a žádná výmluva ti nepomůže. :P" Určitě se o ní ještě nedozvěděla.

"Co to je?"zeptá se Natsu a zkoumá mobil ze všech stran.

"Mobil."řeknu a doufám, že jim to nebudu muset vysvětlovat.

"Aha. To je to stejný co měl Hiro."kývne hlavou.

"Asi jo ale vypadá jinak."

"Jo ten Hirův byl zaklapávací."

"A měl tam klávesnici."

"Jo no. Tohle je jen velká obrazovka s jedním čudlíkem dole uprostřed." Začnou všichni uvažovat nahlas.

"Je to jiný druh. Tenhle je dotykoví. Stačí se dotknout obrazovky. Nepotřebujete k tomu klávesnici."vysvětlím jim.

"Óóó."ozve se zborem. Musím se smát. Jsou vážně takový jak je Hiro nakreslil. Vystihl je úplné přesně. Po chvíli mi dojde jedna drobnost.

"Nechci obtěžovat, ale nebylo by tu něco vhodnějšího, co bych si mohla obléct?"zeptám se při pohledu na moje značně potrhané oblečení. Všichni kluci na mě zůstanou zírat, div jim netečou sliny. Teda dokud si Erza neodkašle. To se všichni zázračně vzpamatují a otočí se.

"Nechte to na mě."řekne Lucy a přivolá Virgo.

"Prosím tě Virgo. Nenajdeš na ni něco na oblečení?" Virgo kývne a pak ani neví kdy to kdo stihl, jsem stála oblečená v pohodlném delším modro-zlatém tričku se širšími ramínky a s tříčtvrťákama stejné barvy. Zmateně zamrkám.

"Dě-děkuji."

"Co to je?"zeptá se opět Natsu s pohledem na moje pravé rameno. Mám tam temně modrého skoro až černého draka. Tvoří mi kruh kolem paže. Nikdo neví, jak dlouho ho mám. Rodiče mě našli a následně adoptovali, když mi bylo pět. Z doby před tím si nic nepamatuji.

"Drak."vypadne ze mě inteligentně. To by beze mě asi nepoznali.

"To jsme si taky všimli."usměje se Wendy.

"Jo já vím."odpovím. Čéče, dneska ze mě nic jiného než voloviny nedostanete.

"Nechci vás rušit, ale u ní bude už sedm večer."dojde k nám Mira.

"Cože? Vždyť tu nemůžu být déle než hodinu."zmateně se podívám na mobil a opravdu. Je třičtvrtě na sedm.

"Čas tady běží pomaleji než u vás. My máme jeden den, zatímco vy dva."vysvětlí mi.

"Aha. A jak se tam asi dostat?"

"Mysli na místo ve tvém světě kde chceš být."odpoví kdesi odněkud mistr. Podvědomě na něco začnu usilovně myslet, i když nevím na co.

"Nic se neděje. Áááá!"vykřiknu, když začnu zářit a pomalu mizet. Objevím se před knihkupectvím. Je to právě to kde probíhá výstava s autogramiádou. Po chvilce váhání zalezu dovnitř. Nemůžu domů. Jak bych jim asi vysvětlila, kde jsem byla a jakto, že mi nic není. Od všech lidí se pro jistotu otáčím zády a dívám se na figurky a plakáty postav. Motám se tam hodně dlouho.

"Za chvilku končíme."zavolá nějaký mužský hlas přes celou místnost. Podle hodin je za pět minut osm. Chci jít k Hirovi a na něco se ho zeptat, ale uvidím zdrcenou kamarádku. Schovám se za roh.

"Prosím vás mohl byste to podepsat?"zeptá se a podá mu plakát s nápisem Fairy Tail.

"Ty jsi tu už byla ne?"zeptá se s úsměvem, jakmile jí podepsaný plakát srolovaný vrátil.

"To je pro mou kamarádku. Ráno měla nehodu a je nezvěstná."smutně se usměje. Chci vylézt, ale… Co bych jí asi tak řekla?

"To mě mrzí." Otočí se a odejde.

"Konečně je klid. Mohl bych je navštívit."protáhne se Hiro. Stoupnu si před velký plakán se všemi z Fairy Tail.

"Oni opravdu existují že?"promluvím. Hiro se lekne.

"Kdo?"zeptá se a pohled přilepí na moje oblečení. Nestihnu mu odpovědět, protože se oba objevíme opět ve Fiore.

"Oni."odpovím mu, když stojíme před cechem.